S prezidentským krojem proti náckům

Paní prezidentová, buďte tak laskavá a pošlete mi nějaký obnošený kroj. Chceme v Sokole tancovat Českou besedu. To napsala první dámě tehdejšího Československa Haně Benešové třináctiletá školačka Anna Růžičková z Liberce.
Byl leden 1937, po česko-německém pohraničí pochodovali henleinovci v bílých podkolenkách a volali po návratu do Říše. „Věděli jsme, že zase něco chystají, a chtěli jsme je naštvat, a tak náš vedoucí v Sokole vymyslel národní slavnost. Ve velkém stylu. Holky, sežeňte si kroje, nakázal nám,“ vypráví dnes šestaosmdesátiletá Liberečanka Anna Bahníková.
Tehdy měla problém. Kde vzít kroj? „Byli jsme chudí a nebylo ani, kde si ho půjčit. Pak mi padl zrak na noviny na stole s fotkou paní prezidentové v kroji. Stálo tam, že byla na návštěvě na Slovensku a dostala hned tři. A tak jsem si řekla - určitě jich má víc, tak by mi jeden mohla dát,“ vzpomíná Bahníková.

Výprask od otce

Sokolka Anička sedla a vytvořila nejdelší literární dílo svého života. Psala na Hrad. O sobě, o Sokole, o škole, o tom, co se v Liberci děje a že chtějí Češi náckům vytřít zrak. Nikomu nic neřekla a čekala. „Bydleli jsme proti poště a já vyhlížela odpověď. Vůbec mě nenapadlo, že by z toho mohl být průšvih,“ říká.
Ale byl. A pořádný. „Jednou jsem přišla ze školy a doma dva tajní. Tatínek byl rudý vzteky a zmydlil mě tak, že mám dodnes na zadku jelito. Dělal u finanční stráže a myslel, že ho za moji drzost vyhodí,“ líčí. Nakonec zasáhla paní prezidentová osobně. Zavolala do školy s tím, že Aničce nemají nic vytýkat, že si jen chtěla ověřit, jestli si nevymýšlí. „Tak jsem snídala u okna a znovu hlídala pošťáka. A pak jsem ho uviděla. Nesl obrovskou krabici s mašlí a v ní šaty jak z pohádky,“ zasní se Bahníková. Hana Benešová se vytáhla. Poslala nádherný bohatě vyšívaný kyjovský kroj.
„Pod obojkem měl vyšitý rok 1906, ale obnošeně rozhodně nevypadal,“ podotkla vypravěčka. Vyfotila se a poslala snímek do Prahy i s děkovným dopisem. V tehdejším Liberci-Reichenbergu už to pěkně vřelo. „Mrzelo nás to, protože do té doby jsme s Němci vycházeli v pohodě. Jenže náckové byli čím dál drzejší. Na naši českou baštu ale neměli. Bydlela jsem v Horním Růžodole, kde žili samí nádražáci a státní zaměstnanci, měli jsme vlastní české kino i divadlo a nácci se tam neodvažovali. Když jsme se ale potkali ve městě, dost často to skončilo rvačkou,“ vzpomíná Bahníková.
Proti německým hákovým křížům na rukávech nasadili Češi československé vlajky na klopy. „Jednou jsem šla po ulici k libereckému krematoriu do houslí a proti mně henleinovec v klasických krátkých kalhotách. Došel ke mně a plivnul mi na vlajku. To mě rozběsnilo. Položila jsem housle a jednu mu vypálila. Úplně strnul, protože to od malé holky nečekal. Dala bych mu i z druhé strany, ale dostala jsem strach, že mi rozbije housle, a tak jsem mazala pryč,“ líčí Bahníková.
Kroj pilně nosila na všechny české akce. Tou nejslavnější byl 1. máj 1938. Zatímco desítky tisíc henleinovců vítaly nad libereckou přehradou svého šéfa Konráda Henleina hromovým Sieg heil, Češi a němečtí antifašisté si dali sraz u libereckého vlakovového nádraží. Nechyběla ani Anička Růžičková v „prezidentském“ kroji. „Ještě dnes mám husí kůži, když si na to vzpomenu. Přišli lidé z Růžodolu, Rochlice, Dlouhých Mostů, sokolové, legionáři, policajti a byly nás tisíce. Nesla jsem zástavu a byla pyšná, že jsem Češka,“ popisuje. Pak už kroj moc neprovětrala. Na podzim 1938 museli Růžičkovi z říšského Reichenbergu pryč. Válku prožili na česko-říšské „čáře” na Sychrově. Esesmani neměli celníka Růžičku rádi a několikrát převrátili dům vzhůru nohama. Nic nenašli. Ani kroj. Ten ukrytý a pečlivě zabalený v krabici čekal na jaro 1945.

Fotka od Rumjanceva

„To už mi bylo jedenadvacet, když jsme v červnu pětačtyřicátého s dvěma kamarádkami v kroji vítaly před radnicí libereckého velitele Rudé armády podplukovníka Rumjanceva,“ vzpomíná Bahníková. S ním se seznámila blíž. Protože uměla psát na stroji a trochu rusky, pomáhala mu s dokumentací. „Byl to inteligentní člověk a muzikant. Jednou nám přehrál na klavíru celou Prodanou nevěstu. Všichni jsme zpívali a brečeli. To špatné už je za námi, říkali jsme si. Pak přišli komunisté a všechny naděje byly v háji,“ poznamenala.
Do módy přišly kroje jiné. S modrou košilí a rudým šátkem. Ten kyjovský se vrátil na půdu. Jeho majitelka ho každoročně snesla, vyvětrala a přeskládala, aby rukávy nezežloutly. Tak to zůstalo až do roku 1999. „Jen jednou se mi ty doby vrátily. To už jsem byla vdaná. Přišel k nám liberecký komunistický papaláš, že prý chce se mnou mluvit. A podal mi fotku. Tu od radnice z pětačtyřicátého. Poslal ji z Moskvy Rumjancev. Chudák, zemřel v bídě a špíně,“ dodala.

Do zámoří

Pouť kroje ale ještě neskončila. „Nabídla jsem ho vnučce. Odmítla. Muzeu v Liberci. Prý se ozvou. Rok jsem čekala, neozvali se. Pak k nám začal jezdit manželův známý Čechokanaďan z Toronta. Vozil mému muži léky a nic za to nechtěl. Vyprávěl o tamním krajanském spolku. A tak jsem mu kroj dala. Byl u vytržení. Prý v něm bude jeho osmnáctiletá dcera tančit besedu,“ uzavřela. A tak kroj z Kyjova doputoval přes Hrad a Liberec za oceán. „Alespoň si ho teď zase někdo považuje,“ dodala Bahníková.