Řvali na mě: Co to pískáš, ty indiáne!

Na otázky, proč na sebe nechávám za mrzký peníz křičet a nadávat si, odpovídám jednoduše: fotbal mám rád a pískání mě baví. Občas se ale člověk zasměje i některým nadávkám. „Co to pískáš, ty indiáne? Běž si dát jointa!“ narážel jednou jeden z hráčů na mé dlouhé vlasy.
Když jsem se před sedmi lety rozhodl stát fotbalovým rozhodčím, vůbec jsem netušil, jaké na mě čekají nástrahy, a naopak dobrodružství. Teď přestupuji z Jihočeského kraje do Prahy a rekapitulace mé kariéry se nabízí.

Se svou vizáží jsem si užil hodně. Několikrát mi bylo naznačeno, že s ní do vyšších soutěží stoupat nebudu. Což je ostatně také pravda, čtyři roky jsem byl v I. B třídě.
Před měsícem jsem se nechal ostříhat, aniž bych přitom myslel na kariérní postup. Už mi žádný svazový delegát nezakáže čelenku a nestrhne mi ani půl bodu z hodnocení, protože ho kvůli silnému větru neuposlechnu.

S delegáty je vůbec legrace. Co jeden kvituje, druhému se nelíbí, a naopak. Jeden po utkání řekne k výkonům trojice sudích jen třikrát dobrý, jiný vytáhne z kapsy výčet chyb. „V první minutě jste neodpískal vražení, ve druhé minutě tam bylo držení,“ vyjmenuje. Většinu takových situací si rozhodčí už ani nepamatují.

Nejvíc jsem se však pobavil, když jeden z delegátů vytýkal arbitrovi hrubou minelu slovy: „Vy debile!“
Zažil jsem však i pár chvil, kdy mi do zpěvu nebylo. Láskyplný vztah jsem si nevybudoval k fanouškům Slavonic během utkání se Ševětínem.

Proti oběma celkům jsem nařídil jednu penaltu, duel skončil 3:3. Diváci se rozběhli „poděkovat“ mi k hrací ploše. Zásluhou pořadatelské služby se nám rozhodčím podařilo dojít v pořádku do šaten.

Hnali nás kelímky i holí

Při odchodu z areálu jsme ale byli kromě četných nadávek terčem kelímků s pivem. Muška střelců byla naštěstí po vydatném občerstvování notně vychýlená. Proti mému autu použili jako munici zase listí. Vrcholem pak byl zhruba desetiletý kluk, jenž za námi při odjezdu uháněl na kole a hrozil nám florbalovou holí.

Ne na všechny stadiony mám ale podobné vzpomínky. Řídit zápas v Třeběticích během posvícení, kdy přišlo asi pět set diváků, byl zážitek. Na tak nízkou soutěž jich přišlo opravdu hodně. Srovnat ho mohu snad jen s tím, když mě obecenstvo v Dačicích po celých devadesát minut oslovovalo Honzíčku.
Hráči a trenéři však často používali a používají zcela jiné oslovení. I když musím uznat, že zpočátku nebyly mé výkony, asi tak jako všech začátečníků ve všech oborech, nikterak přesvědčivé. A tak se ani nedivím, že po mně při mém druhém utkání v životě mladovožický funkcionář, který zastával roli pomezního, hodil praporek.

Zapískám si ještě?

V mém přesvědčení pokračovat v pískání mě to nezlomilo. Ani to, že jsem do doby, než jsem si udělal řidičský průkaz, objížděl zápasy v celém okrese na kole. Můj osobní rekord dělá tři zápasy a sedmdesát ujetých kilometrů během jednoho dne.

Po čem se mi bude nejvíce stýskat? Určitě po známém prostředí, kamarádech, ale také vyhlášených problémových fotbalistech, které jsem na hřišti musel kočírovat.

Poslouchat mě museli jak spolužáci či bývalí spoluhráči, tak třeba i bývalý hráč ligy Jiří Povišer.
„Poslyš, koblížku, ty už si nefoukneš! To ti garantuju,“ slibovali mi někteří trenéři. Prý se znají s tím či oním z vedení svazu. Teď snad budou mít radost. „Foukat“ sice budu i nadále, jen ne v jejich teritoriu.