Roman Říha láme rekordy a ladí formu na evropský šampionát

Roman Říha, který ještě studuje Gymnázium Petra Bezruče, patří k nejlepším chodcům v republice. Letošní vynikající formu potvrdil na Mistrovství České republiky juniorů. Na ostravském stadionu ve Vítkovicích triumfoval v novém rekordu. Přepsal tak historické tabulky. Jeho čas je v juniorské kategorii pátý nejlepší v historii. Všem svým sokům nadělil alespoň jeden okruh. Tímto skvělým výsledkem se kvalifikoval na Mistrovství Evropy juniorů, které se uskuteční v Srbsku.

S jakými ambicemi na Balkán pojedete?
Čas, který jsem zašel na mistrovství republiky, je hodně kvalitní. Pokud mi vydrží forma, nemusel bych zametat někde na chvostu, ale mohl bych se podívat někde do středu pole. Nejlepší na světě jsou Rusové. Ti jsou úplně jinde než my. Dále tam jsou nějací Němci a jeden Fin, který letos předvádí vynikající výkony. Kdybych zopakoval výkon z letošního republikového šampionátu, mohl bych se pohybovat na hranici první desítky.

Který závod ve vaší dosavadní kariéře považujete za nejdůležitější?
Zatím to bylo Mistrovství Světa do sedmnácti let, které se konalo před dvěma lety v Ostravě. Sice jsem tam nepředvedl žádný oslnivý výkon, ale obrovský úspěch už bylo to, že jsem se na šampionát probojoval. Tento závod byl pro mě největším zážitkem. Byla to ohromná zkušenost. Dokonce jsem si tam popovídal s malajským princem, který tenkrát šel taky a za každý absolvovaný okruh měl od malajského krále slíbený slušný balík peněz (směje se).

Kdy jste se poprvé dostal k atletice?
Přesně si to už nepomatuju. Ale bylo mi tenkrát asi třináct let. Mohla to být sedmá třída na základní škole. Rozhodli jsme se s kamarádem, že se zakousneme do nějakého sportu. Atletiku už dělal brácha, tak jsme si řekli, že do toho půjdeme taky. On po nějaké době skončil, já jsem u ní vydržel a dělám ji dodnes.

Věděl jste, jaké disciplíně byste se chtěl věnovat, když jste začínal?
Nejdřív jsem běhal. Každý, kdo chce dělat atletiku, musí začít běháním. Zkoušel jsem, výšku, ale na všechno jsem byl levák. Jelikož brácha byl v bězích hodně úspěšný, doufali trenéři v podobné úspěchy i u mě. Začali mě připravovat a nasazovat. Ale nebylo to nic moc, tak jsme se rozhodli, že zkusíme chůzi. V ní už jsem se našel.

V čem se liší trénink chodce a běžce?
Běžci jenom běhají. Teď to mám půl na půl. Dvoukilometrový běh, pak strečink, protáhnutí svalů, krátké rychlostní procvičení, protahování rukou při běhu a tak podobně. Pak je na řadě intervalový trénink nebo to, co mi napíše trenér. To už záleží na něm. Vždycky se určí bod, na který se musí závodník připravit a od toho se pak odvíjí příprava.

Připravujete se zvlášť na nejdůležitější závody v sezoně?
Samozřejmě ano. Před závodem, který je považován za vrchol sezony, se jezdí na soustředění. V zimě to bývá za teplem, takže nejčastěji do Afriky. Letos jsme byli v Tunisku. V létě se jezdí do vyšších nadmořských výšek. My jezdíme do Vysokých Tater na Štrbské pleso. Soustředění bývají velmi náročná. Nemůže ho absolvovat například atlet po zranění, protože by ho nezvládl. Trénuje se dvakrát až třikrát denně. Ve vyšší výšce se hůře dýchá, ale když se pak sjede dolů, je to výhoda. Stávají se i takové veselé příhody. Když člověk sní něco, co mu nesedne, může se stát, že se mu během tréninku chce na záchod. Pak se musí i přerušit trénink. Musíte dodržovat speciální stravu?
Když se maká, tak se tomu musí všechno přizpůsobit. V takovém období se nejvíce jí rýže, těstoviny, kuřecí maso. Určitě ne nic smaženého. Před závodem třeba vůbec nejím, ale organismus už je na to navyklý.
Daří se vám zvládat studijní povinnosti s těmi závodními?
Tak úplně v pohodě to není. Ve škole během roku dost chybím, a to se musí někde projevit. Školu nechci zanedbávat, ale když jedu na závody nebo na soustředění, tak se nedá nic dělat. Odhadem to je asi měsíc a půl a to není málo. O individuální plán jsem nežádal, protože si nemyslím, že by to pro mě byla nějaká výhoda.
Na takové úrovni už je to zřejmě dražší záležitost, že?
Tak to rozhodně. Něco mi sice hradí klub, ale ne všechno. Výjezdy s reprezentací hradí Český atletický svaz. Na nich dostáváme soupravy, ale třeba boty si musím koupit sám. Ty, ve kterých závodím, vyjdou tak na čtyři tisíce, když už jsou zlevněné. Jsou pohodlné, lehké, ale vydrží tři, nejvýš čtyři, měsíce. Na některé mítinky jezdím na vlastní náklady. Jelikož ještě studuju, hradí je rodiče. Určitě bych byl moc rád, kdyby se mi podařilo najít nějakého menšího sponzora, který by mi alespoň z části hradil některé výdaje. Není to jen o výbavě a závodech. Musí se připočítat také soustředění (to částečně hradí oddíl), rehabilitace, masáže a tak dále. To by bylo na dlouhé povídání.