Řezník nabíral v mládí sílu zápasením

Když řezník Karel Krätzer přinesl s nadšením k rozhovoru vocílku na broušení nožů, choval ji v rukou jako rodinné stříbro. Nebylo divu. Symbolizuje řemeslo, které si Krätzrovi předávají po šest generací od začátku devatenáctého století.

Rodinná tradice také rozhodla o tom, že se Karel Krätzer dostal do učení na řezníka. „Ze základní školy jsme si dávali přihlášku dva, ale vzít mohli z naší třídy jen jednoho, a mně dali přednost,“ vzpomíná.
Pořádný řezník musí mít páru. Snad i proto se dal Karel Krätzer na řeckořímský zápas. V dorostenecké kategorii byl ve volném stylu mistrem republiky. Díky sportu se dostal na vojně do oddílu Rudá hvězda a mohl profesionálně trénovat. Jeho kamarády byli například Jiří Švec a Jiří Kormaník, medailisté z olympiády v Tokiu.

Po vyučení pracoval Karel Krätzer na jatkách. Kromě krav a býků, vodil na porážku i koně. Přiznává, že na takové prostředí si musel člověk zvyknout. Pach vnitřností a pohled na zvířata, která tušila smrt, není pro slabé povahy. Koně prý byli daleko vnímavější.

„Museli jsme je vést pozadu a tleskat nebo pískat jim před hlavou. Jeden čas hodně posílali koně z dolů. Byla to krásná zvířata, ale celý život pracovala pod zemí, a když je vytáhli, oslepli. Proto museli na porážku,“ vysvětluje Krätzer.

V šedesátých letech začal jezdit s pojízdnou prodejnou. Do obchodu se prý řezník dostal, když opravdu něco uměl. I on si musel důvěru zákazníků, hlavně dam, získat. „Zpočátku se pomalu urazily, když jsem se zeptal, co budou vařit. Pak pochopily, že jim chci dobře poradit a už samy od sebe hlásily, na co maso chtějí. Ono totiž může vypadat na první pohled dobře. Jenže taky to dopadá tak, že si musíte dávat pozor, abyste si nerozbili hlavu, když ho při jídle trháte od pusy,“ směje se Krätzer, který se před důchodem dostal do prodejny v Plané nad Lužnicí.

Kdyby nežil v době totality, měl by určitě vlastní obchod, jako jeho dědeček. „Patřilo mu řeznictví na Starém městě za kostelem. Skladoval maso ve sklepích, kde byla stálá teplota. V zimě tam vozili na chlazení led, který se těžil na Jordáně,“ vypráví dnes čtyřiasedmdesátiletý Krätzer.

Památka v kostele

Jeho dědečkovi se zřejmě v řemesle dařilo. Mohl si totiž dovolit sponzorským darem zaplatit vitrážové okno v kostele na Žižkově náměstí. Má na něm dokonce své jméno.

Chtěl sice dál podnikat se synem i po druhé světové válce, ale režim byl proti. „Měl dvě auta na rozvoz masa, ale ta mu později komunisti vzali, takzvaně za podání ruky,“ líčí.
O jeho řeznických kořenech svědčí i historické záznamy. Uvedené jsou například v knize Staré domy a rodiny táborské. Jeho předek koupil dům v Táboře na Starém městě v roce 1793 a syn Jan už byl řezníkem.

Šest generací, které Krätzrovi zasvětili řeznictví, je dnes u konce. „Syn pokračuje, ale vnuk studuje a řezníkem určitě nebude. Nijak mě to ale netrápí. Dělá hokej, takže je sportovec jako já,“ těší Krätzera.