Retro vozítka: když se plechy třesou a motor túruje do kopce

„Citroen Xara, konečně pořádný kočár,“ radují se děti v televizní reklamě. A podobné je to i s dalšími značkami, jejichž výrobci se předhánějí v přesvědčování diváka, že právě jejich model je to pravé do garáže. V Písku a Strakonicích ale žijí řidiči, kteří mají úplně jiné požadavky. Majitele starých vozů láká opak. Auta, která už dosloužila a dnes je mají jen pro potěšení.

Trabant

Trabant je auto ideální pro každodenní jízdu, a to i v dnešní době. Takový je názor sedmatřicetiletého Radka Zajíce ze strakonického TRABI Clubu. „Je vhodný do města, především díky své obratnosti. Dnes existuje spousta lidí, kteří ho normálně využívají. My fanoušci je netaháme ven jenom z toho důvodu, že se snažíme auta zachovat v původním stavu,“ přiznává Zajíc. To by se na dnešních rozbitých a rozsolených silnicích podle něho moc nedařilo. Navíc je už dost obtížné sehnat náhradní díly.
I když si mnozí myslí, že trabant je dnes už zastaralá a překonaná záležitost, strakonický fanoušek s tím nesouhlasí. Tvrdí, že pokud je auto dobře seřízené a jezdí na správně namíchaný benzin, nedělá žádné problémy. „Tedy kromě prudkých kopců. Dokonce ani nesmrdí, pokud se benzin do něj správně míchá a ředí,“ říká Zajíc.
Jemu samotnému v garáži parkuje trabantů hned několik. „Na klasickou jízdu mám normální auto, s trabanty vyjíždím hlavně v létě, třeba na srazy, výlety a závody,“ říká muž, který je členem strakonického závodního týmu. Ten se skládá z osmi posádek, jež startují v různých závodech po celé republice, například v historických rallye, slalomech a okruzích.
Sbírka strakonických závodníků je rozsáhlá. Kromě původních kulatých Trabantů 600 jezdí i upravenými typy, takzvanými šest set jedničkami, které jsou podle Zajíce nejvhodnější pro úpravy na závodní speciály a instalaci špičkových motorů. Některé posádky si osedlaly i čtyřtaktní „tráboše“, které byly posledním modelem a vyráběli je do roku 1991. „Máme i takovou perličku, totiž trabanta ve vojenské úpravě, se kterým jezdila německá armáda. Vypadá jako džíp a nemá střechu. V tuhle chvíli je před renovací, ale už se nemůžeme dočkat, až ho proženeme,“ těší se Zajíc.
Strakonický TRABI Club pořádá od roku 1997 každoroční srazy fanoušků trabantů a jejich mazlíčků se čtyřmi koly. Akce se postupem času stala jednou z největších svého druhu v celé republice, s účastí kolem 140 aut. „Letošní ročník se uskuteční o posledním srpnovém víkendu. Doufám, že vyjde počasí a sejde se nás co nejvíc,“ uzavírá Zajíc.

Škoda Spartak

Když si udělal Tomáš Klement z Písku v osmnácti letech řidičský průkaz, pořídil si první auto. Škodu Spartak. Časem ho vyměnil za moderní značku, ale před pěti lety si spartak pořídil znovu. „Jen tak, na vyjížďky. Je to trochu něco jiného. Člověk má příjemný pocit, že ho opravdu řídí,“ vysvětluje.
Když s autem, které vyvine rychlost kolem stovky v hodině, vyrazí na silnici, vzbuzuje zájem okolí. Problém s řidiči dnešních rychlých vozů nemá. „Nepouštím se do velkého provozu ve špičce a ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by třeba troubil, že jedu pomalu. Spíš přibrzdí, prohlédnou si můj vůz a pak mě předjedou,“ usmívá se Klement. V garáži stojí milovníkovi starých strojů také moderní auto. Značce Škoda věrný nezůstal. „Dnes už nejde o značku, není třeba je tolik rozlišovat. Ta auta jsou stejná, beru je jako spotřební věc, člověk ho prodá, koupí jiné. Veterány už mají doslouženo, dnes nás vozí pro radost a je to spíš takový člen rodiny,“ uvažuje.
Jeho cena se stále zvyšuje. „Před sedmnácti lety byl spartak to nejlevnější, prodával jsem ho za pět tisíc a cena se teď mnohonásobně zvedla. To je rozdíl oproti moderním vozům, kde cena naopak klesá,“ míní. Má plno snů, co se týče veteránů, protože Škoda Spartak opravdový veterán není. Ty začínají u předválečných modelů. „Ze škodovek z padesátých, šedesátých let bych chtěl kabriolet felicie, nemá střechu, a to zážitek z jízdy posunuje zas dál. Tam se cena ale pohybuje v takové výši, že zřejmě zůstane jen u snu,“ uzavírá Klement.

Žigul

Už když se Bohumil Černý učil automechanikem, věděl, že si jednou pořídí žigulíka. Ve své době moderní auto se mu líbilo a v oblibě ho má pořád. „Teď mám dvanáctistovku, první byla třináctistovka. I tu mám dodnes,“ popisuje. Jezdí s ním, protože je jednoduché ho opravit a je spolehlivý.
Když po revoluci přicházely na trh nové značky, leckdo se starých aut zbavoval. „Někteří lidé se pozastavují nad tím, že jezdím pořád žigulem. Dnes je doba jiná, berou to spíš jako kuriozitu,“ říká Černý.
Když bývalí majitelé této značky někde Černého potkají, vzpomínají na své vozy s nostalgií. Tvrdí, že to bylo zlaté auto, které je nikde nenechalo. Navíc si ho mohli opravit sami. Dnes musí s novými vozy kvůli všemu do servisu. „Kromě benzinu a oleje do motoru do něj neinvestuju, proto vypadá trochu opotřebovaně. Určitě jezdí mnohem krásnější. Náhradní díly na žigulíka sháním snadno. Majitelé si většinou koupili rovnou i plechy, protože počítali s tím, že je budou potřebovat za deset let. Auta se pak zbavili a díly zůstaly. Nosí mi je,“ vysvětluje. Na půdě tak má mnoho náhradních součástek. Bohumil Černý ale pozoruje, že začíná být sháňka po autech z osmdesátých let. Z východního i západního bloku. Do starších aut je zapálená celá mužská část rodiny. Žigulík tak není jediným autem, kterým se pyšní. Doma mají také staré autobusy. Jeden je z roku 1979, jeden z šedesátého roku a další z šestašedesátého. V budoucnu chtějí vytvořit muzeum starých aut. Shání je nejen v Čechách, ale i na Slovensku. Vozidla nerenovují, jen čistí. „Necháváme je v původním stavu. Opravujeme je jen natolik, aby byla pojízdná. Nevadí, že jsou někde škráblá nebo mají třeba staré nálepky v interiéru, naopak. Právě dobové věci vytvářejí na autě tu správnou nostalgii,“ míní Černý.