Ráno v pekárně
Když jsem se v půl šesté ráno hrabala z postele, abych stihla dorazit na schůzku do kladenské pekárny Kompek, proklínala jsem kde co.
Hlavně nápady dělat reportáže v provozech, kde se největší frmol odehrává v noci nebo brzy ráno. Ovšem nelitovala jsem.
Odměnila mě vůně čerstvého pečiva a příjemné teplo od pecí. Zarazila jsem se až při pohledu na obří výrobní linky. Mé představy, léta podporované reklamou na kávu Jihlavanka, se zachvěly v základech.
Kde jsou ty houfy pekařů hnětoucích těsto? Vše mi osvětlilo zjištění, že z Kompeku denně odchází statisíce výrobků. Tedy objem, který by ručně nezvládl ani Chuck Norris.
Co mě uklidnilo, byl pohled do přepravek. Z pece do nich poslušně skákaly zlatavé rohlíky. Okamžitě jsem zaplašila nejen svá naivní očekávání, ale i vzpomínky na babičku, jak ve fritovacím hrnci doma smaží koblihy.

















