Psí život tuláků a nalezenců

„Osm let jsem měl pejska. Ukradli mi ho. Tady Bobinku z útulku už mám dva roky,“ ukazuje pětaosmdesátiletý Vladimír Podroužek na bílé chundelaté stvoření u svých nohou. Spolu s ostatními přišel na tradiční setkání pěstounů psů z městského útulku v Třebovicích.

Šampioni z útulku

„Od vzniku útulku v roce 1998 jím prošlo 13638 psů. 4779 se jich vrátilo majitelům, 7225 našlo nový domov. Od ledna do května bylo odchyceno 381 psů,“ říká Vladimíra Kejdová z Městské policie Ostrava. „Dnes jich máme 131,“ upřesňuje vedoucí útulku Jaromír Somerlík.
„Pejska jsem chtěla z útulku, abych mu zajistila lepší život,“ říká Nikola Schovancová.Její Jessy má čtyři nominace na Mistrovství světa, je Mistr České republiky, má zkoušky agility a titul šampiona.

Pejskům obětovala život

Téměř pětadvacet let funguje Domov pro opuštěné a týrané psy paní Daniely. Začalo to jedním. Když jich bylo pět, veterinářka jí řekla, že jednou skončí s pětatřiceti psy. Dnes jich žije u paní Daniely sedmdesát dva.
Jsou tu ztracenci z ulice, zranění po dopravních nehodách, zbídačení a týraní psi nezodpovědných majitelů, nemocní z jiných útulků. Skončil u ní vystresovaný pejsek, který byl tři dny zavřený s mrtvou paničkou. Od kruté smrti zachránila paní Daniela ovčáka, uvázaného na ocelovém lanku. Bylo potřeba dvaasedmdesát stehů na krku. „Tenhle má rozedmu plic, tato fenka nádor, ten nemá oko,“ ukazuje na štěkající smečku. Při sebelepší vůli si nedokážu zapamatovat ani jejich jména. Ona je zná všechny. Kdo má jakou povahu, kdo kašle, koho pobolívá ucho.
Při pohledu na tolik psů mi nejde mi do hlavy, jak se to vůbec dá zvládnout. „Z důchodu utratím pro sebe pětistovku, zbytek jde na pejsky,“ říká paní Daniela. Krmivo, lékařské ošetření, očkování - vše z vlastní kapsy.
O psích osudech může vyprávět hodiny. Co pes, to příběh. Někdy veselý, většinou smutný. Z jejích historek čerpala námět pro svou knihu ostravská spisovatelka Vlaďka Načerajová.
Paní Daniela není podnikatelský subjekt. Její péče je motivována jen láskou a soucitem k opuštěným a týraným zvířatům. Svou činnost se rozhodla postupně ukončit. Nové psy nepřijímá, snaží se najít domov stávajícím. Pokud ne, nechá je u sebe dožít. „Snad se mi to podaří, než umřu. Mají za sebou strašné osudy. Chci jim ukázat, že i jejich život může být krásný,“ loučí se paní Daniela. Její slova téměř zanikají ve štěkotu semddesátihlavé smečky.