Psát je to samé jako splácet dluh

Z Tábora je to pěšky do Hlinice ani ne půl hodiny, když jdete Vožickou ulicí směrem na Mladou Vožici. Jakmile necháte město za zády, objeví se před vámi pod kopcem ves Hlinice a v ní za rybníkem je chalupa, u chalupy velká bouda se dvěma fenami (jedna štěká, druhá ne), a v té chalupě sedí spisovatel Jan Maruna a každý den píše. Už devět let. Knížky, které za tu dobu vydal, vytvoří komínek vysoký třicet centimetrů.
Celý život pracoval jako železničář a teď je na podpoře. Letos za své dílo dostal Evropskou cenu za literaturu od Evropské unie umění Praha a také medaili Franze Kafky od Evropského kruhu Franze Kafky. Přesto žádná z jeho knih nikdy nebyla na pultech knihkupectví. Spisovatel je vydává vlastním nákladem a svým čtenářům je předává sám.

Zaslechl jsem názor, že když vydáváte jednu knihu za druhou, musí být pro vás lehké tvořit.

Vůbec to není lehké. Je to tvrdá práce, která zabere hodně času při samotném psaní, a ještě víc předtím, když příběh v člověku zraje. Novelu Se životem v patách, kterou jsem právě vydal, jsem nosil v hlavě třicet let. Psaní je pro mě vlastně to samé jako splácet dluh. Já splácím dluh životnímu příběhu. Takový dluh se musí vždycky splatit poctivě a čestně.

Jak vypadá váš pracovní den?

Většinou začínám psát ve dvě nebo ve tři hodiny ráno. Předtím večer si vezmu do chalupy tu fenu, která ráda z boudy štěká, aby se mnou byla v klidu a nerušila mě. Otevřu okna, vnímám klid před rozbřeskem a tvořím. Píšu přibližně tři hodiny. Pak procházím text, někde ubírám, někde doplňuju. To už prostě dělám řemeslo. Mám radost, když se mi podaří napsat jednu nebo dvě dobré stránky. Text musí mít duši a život. Musí z něj vyvěrat kladná energie, musí vonět po květinách, musí zářit jako hvězdy a hřát jako slunce. Nakonec vyřídím poštu a už se ten den psaní nevěnuju.

Dáváte někomu rukopisy k posouzení?

Už dávno ne. Když ale výjimečně potřebuju znát něčí názor, obracím se na spisovatelku Danielu Fišerovou. Když jsem loni přišel o práci, Daniela byla ze všech spisovatelů, co to věděli, jediná, která mi zavolala a zeptala se: „Honzo, máte peníze na jídlo?“

Obracejí se na vás začínající autoři se žádostí o radu?

Ano, ale já jim neradím. Vím, jak zabolí, když někdo někomu něco vytkne. I mně se to stalo, a tvrdě. V sedmdesátém roce jsem nadšeně nosil svoje básně do českobudějovického rozhlasu. Občas mi nějakou zařadili do vysílání. Jednou mi redaktor místo pozdravu řekl: „Proboha, zase mi sem neseš ty sračky?“ Začal jsem tedy psát román. Psal jsem ho deset let, zásadně při poslechu gramodesky Stevia Wondera. Pak jsem si spočítal, kolik mi to vzalo času, který jsem měl věnovat rodině. Román jsem hodil do koše a ohranou desku taky.

Před devíti lety jste skončil s léčitelstvím. Souvisí to nějak s vaším psaním?

Já už měl některých pacientů dost. Mysleli si, že když navštíví léčitele, tak jsou automaticky uzdravení. Neřídili se radami, které jsem jim dával, a pak odpovědnost za svůj stav shazovali na mě. Léčivou energii jsem začal vkládat do svých textů. Lidi mi říkají, že když jsou ve stresu nebo mají trápení, začtou se do mojí knížky a spadne to z nich.

Na čem teď pracujete?

Píšu básnickou sbírku a novelu. Dřív jsem mohl psát jen jednu věc, ale v současnosti už jsem si vypěstoval takovou sebekázeň, že dokážu tvůrčí energii rozdělit do několika různých prací a psát je souběžně. Básně jsou inspirované Karlem Hynkem Máchou. Příští rok uplyne dvě stě let od jeho narození.

O čem bude novela?

O jedné rodině. Otec je těžký alkoholik, ale celý život se za alkohol jen schovává, aby nemusel mít za nic odpovědnost. Lékaři mu řeknou, že má rakovinu, a on, místo aby šel do špitálu, prolévá se kořalkou ještě víc. Jeho manželka prosí Boha, aby jí dal několik dní, které by mohla s manželem prožít hezky. Bůh si stanovuje podmínku: Bude to trvat jen sedm dní a musíte to chtít oba. Manželé omládnou a muž není závislý na alkoholu. Myslí ale na peníze, auta a luxus, zatímco žena čeká na jeho lásku. Sedm dní uplyne. Oba se ocitají zpátky v bezvýchodné realitě. Muž zase leží opilý na posteli.

Už dost, já se pak nebudu mít na co těšit!

Nebojte se. Vyprávěl jsem jen úvod. To nejzajímavější teprve přijde.

Spisovatel a básník Jan MarunaNarodil se 22. června 1949 v Rýmařově. Literatuře se jako svému poslání věnuje od svých jednapadesáti let. Při zaměstnání studoval na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Nyní chystá překlady svých knih do italštiny a francouzštiny.