Procházka po dveřích v centru nabízí starobylost i tajemno

Dveře jsou jako okno do nitra domu. Zároveň i klíč k jejich majitelům. Tajemství, které ukrývají, si může kolemjdoucí jen domýšlet. O to víc je procházka Starým městem v Táboře vzrušující. K zastavení přinutí hlavně vchody staré a omšelé, ale i opravené citlivou rukou restaurátora. Přitahují také táborského architekta Miloše Roháčka. Některé sám dokonce dělal.
„Zachované dveře působí starobyle, masivně a vytvářejí pocit naprostého bezpečí. Pokud je nutné vrata opravit, je důležité, aby zůstaly v souladu s celkovou architekturou a funkcí domu,“ říká Roháček.

1. Zastavení prvé

Roháček tvrdí, že je náročné přistoupit s úctou k opravám a zachovat glanc původní řemeslné práce.
To se podle něj úplně nepodařilo u žlutohnědých dveří v Hrnčířské ulici. „Jakoby v nich doznívaly velké slohy. Jistě byly vyráběné v období klasicismu, kdy se architekti zabývali detaily. Z vnitřní strany budou určitě viset na původních kovaných pantech začepovaných do kamene, to přetrvá navěky,“ oceňuje architekt. Trochu rozpačitý je ale z opravy. Myslí si, že se skládala jen z nátěru. Příliš tmavá barva potlačila plastičnost. Nezachrání to ani světlé odstíny. Vyzdvihuje ponechání původní kliky, ale nátěr už nechápe.

2. Brána do řeznictví

Za podloubím vedoucím z Žižkova náměstí, oslní dveře, které přesně odpovídají významu řeznického rodu Čadilů. Ten se specializuje na koňskou uzeninu. Měděné pláty přitahují sluneční paprsky a dodávají jim lesku. „Ukazují, že je za nimi něco výjimečného, kam každý nesmí. O jejich důležitosti vypovídá bohatá zdobnost a umístění cechovního znaku. Celý otvor má odolávat silnému provozu osob i zboží. Jsou kovové a nemají kliku. Téměř bezpečnostní,“ myslí si Roháček.
Marie Čadilová vypráví, že je dělal řemeslník společně se zakázkou dveří do klokotského kostela. S funkčností ale koresponduje i obklad. „Je snad použitý z hygienických důvodů. Nemá však trvalejší charakter. Přiřízlá dlaždice na levé straně je dokladem, že obkladač nad prací příliš nedumal. Prostě mu to tak vyšlo,“ nachází Roháček drobnou kritiku k jinak zdařilému vchodu.

3. Starobylá výjimečnost

O bývalé slávě vypovídají dveře hned naproti Čadilům. Zezadu táborského muzea. Jen málo lidí si jich kvůli zanedbanému stavu všimne a málo jich tu také projde. „Ale už to, že se je někdo nerozhodl zrušit a třeba otvor zazdít, je štěstí. Snad se zase rozpohybují a budou sloužit prapůvodnímu účelu. Slunci, dešti a mrazu nemohou odolávat navěky,“ obává se Roháček.
Říká, že bývaly používané hodně často. O tom napovídá prošlapaný práh z kamene pod klikou. Dávnou výjimečnost podtrhuje znak města, zdobnost a okování. Bohužel působí dojmem zapomnění.

4. Slohová čistota

Daleko lepší péče se dostalo vrátkům v Soukenické ulici. „Jsou slohově čistá. Je vidět, že nad nimi autor náležitě přemýšlel a věnoval jim tvůrčí pozornost. O tom, že si jich cení současný majitel, svědčí zachovalost. Obvyklou vadou na kráse je dodatečný otvor pro poštu,“ míní architekt.

5. Kožešnická ulice

Jejich tvarovou kopií se zdají být vrátka v Kožešnické ulici. „Při porovnání vyznívají méně dokonale. Jsou vyrobená hůře, v jiné době a s jinými požadavky. I tak jsou řemeslně slušná a esteticky pěkná,“ říká ve stručném hodnocení Roháček. Nelíbí se mu ale, že je upozaďuje mohutná schránka a přebíjí kovaná markýza. Čekal by ji spíš u zahradního domku, městskému prostředí by slušelo spíš kované zábradlí.

6. Tajemný vchod

Ještě shovívavější k novodobé replice je v Ovocné ulici. Oceňuje práci autora návrhu i truhláře. Vyzdvihuje také, že jsou z tvrdého dřeva.
Majitelkou je Tereza Horváthová, která dům už s těmito dveřmi koupila. „Dveře vytváří hodně zásadní dojem. Oproti našemu domu působí vchod malý a tajemný,“ líčí majitelka.
Obecně se jí zamlouvá materiál, na kterém je vidět zub času. Dřevo je důkazem, že i stárnout se dá krásně. „Lidi v Čechách věci hodně čistí, aby se leskly. V tomhle kopírují rakouskou povahu. Přitom třeba v Benátkách je vidět, jaké kouzlo mají třeba i zpuchřelé dveře,“ přemýšlí.
Chválu na vchod v Ovocné ulici architekt ale tlumí. Je to dáno tím, jak si autor poradil s velkým otvorem domu, který naši předci potřebovali. „Pravé průchozí křídlo je pro majitele v potřebném rozměru, ale levé je natěsnané do prostoru, který na něj zbyl. Vrata vyznívají neharmonicky. K tomu rozdílné kosočtverce v horních výplních křídel,“ zamýšlí se Roháček.
Předností je prý vhodné kování, ale nedostatkem dřevěný práh, který zbytečně trpí zátěží. Měl být z kamene. Chybí poštovní schránka a rohožka patří až za dveře.

7. Barevnost a hýřivost

Důkazem, že církvi patřily v dřívějších dobách velké peníze, jsou dveře na kostele na náměstí Mikuláše z Husi.
„Už podle nich je znát, že jde o významný objekt a vstup má přitahovat náležitou pozornost. Má lákat k návštěvě a ukázat, že se za ním skrývá něco nadpozemského. Barevnost a hýřivost k tomu přispívá,“ popisuje Roháček.
Také kov navozuje dojem nedobytnosti. „Vrata jsou sama o sobě vzácností. Když pominu historickou a uměleckou hodnotu, jsou příkladem umu řemeslníků, kteří je vyráběli,“ uzavírá Roháček.