Příběhy lidí ze žebrácké stezky

Nejméně na metr od nich je cítit, že s hygienou si příliš starostí nedělají. V ušpiněných rukou svírají papírový kelímek, na jehož dně se třpytí pár mincí. V jejich očích je vidět beznaděj. Řeč je o žebrácích, kteří posedávají či polehávají na takzvané „žebrácké stezce“, tedy na trase od brněnského hlavního nádraží po Českou ulici.

„Jídlo,“ prosí stařec z Rumunska, který sedí vedle vchodu do kostela v Masarykově ulici. V ruce má kalíšek od coly, za nehty je vidět černá špína. Česky skoro vůbec neumí, přestože v Brně žije přes rok. Dorozumí se prý jen cikánsky.

„Potřebuje peníze pro syna své snachy Márie. Její dítě je těžce postižené, nohy má tenké jako prsty normálního člověka,“ přibližuje příběh zarostlého muže pětatřicetiletá silnější žena s tlustými brýlemi, která stojí jen pár metrů od něj.

Jmenuje se Marcela a prodává Nový prostor. Časopis, z jehož prodeje mají bezdomovci dvacetikorunu. „Ten Rumun bydlí na privátu. V Masaryčce se střídají. U kostela sedí buď on, nebo Mária. Ta si s sebou bere ještě takové malé děvčátko. Na lidi to zabírá, jsou pak štědřejší,“ říká Marcela.

Brigáda kvůli krizi

Dobrodiní lidí, kteří starému Rumunovi házejí peníze, pozoruje Marcel Baši ze Slovenska. Je mu třicet a nedávno přišel i s manželkou o práci v jedné z továren, která kvůli ekonomické krizi propustila zahraniční zaměstnance.

„Žebrat nechci, tak rozdávám letáky za padesát korun na hodinu. S manželkou si tak vyděláme pětistovku denně,“ vypočítává Baši a kolemjdoucím rozdává růžové letáčky s nabídkou nedalekého sekáče.

V místě, kde Česká ulice ústí na náměstí Svobody, sedí mladík na invalidním vozíku. Je to těžce nemocný Rumun z Brašova. „Doktoři budou stát patnáct tisíc korun. U nás doma je bída, a tak jsme odjeli sem zkusit štěstí,“ říká lámanou češtinou čtyřiadvacetiletý George.

V ruce stěží udrží kelímek na drobné. Po vážné nemoci má zdeformované prsty. Česko je prý pro něj poslední naděje. „V Rumunsku bych už dávno umřel hlady. Tady si na ulici vyžebrám aspoň na kus chleba,“ povzdechne si George.

Dalších pár metrů od něj žebrá další člověk na invalidním vozíku, sedmašedesátiletý Jiří. Před čtyřmi lety ho ve Vídeňské ulici srazilo auto a zničilo mu elektrický vozík. Ten současný má jen půjčený, tak shání peníze na nový. „Denně mi lidé dají asi osmdesát korun. Za tři roky jsem tak sehnal devět tisíc z potřebných šestatřiceti,“ říká muž.

Asi nejznámější brněnskou žebračkou je žena bez levé nohy, která se psem posedává na Masarykově i České ulici, před hlavním nádražím a u Teska. Nechce říct své jméno. Před dvaceti lety ji prý zemřel manžel, přišla o dům a děti se k ní obrátily zády. „Zbyla mi jen Žolina,“ říká žena.

Jediný přítel pes

Přestože má jen jednu nohu, občas cestuje mezi Brnem a Prahou. „Nasednu do vlaku, a když mě vyhodí, nastoupím do dalšího. Do Prahy tak jedu třeba dva tři dny,“ utrousí žebračka a zakousne se do grilovaného kuřete. O kousek teplého jídla se dělí se psem. Stejně jako o všechno. Starý voříšek je totiž jediná dobrá duše, s níž žena prožívá poslední roky života. Na ulici.