„Při focení jsem nikdy netlačil na pilu“
Budí dojem rockového fanouška bez zábran, který na vizáž moc nedá. Ale to jen „klame tělem“. Hodonínský fotograf Jeri Grau je mužem, pro kterého není estetika neznámé slovo.
Před objektivem mu zapózoval Václav Havel nebo jeho nástupce a jmenovec Klaus. A z řad krásných žen? Kromě mnoha dalšcíh například modelka a manželka italského fotbalového brankáře Gianluigi Buffona Alena Šeredová. „Rozhodně si ale kvůli tomu nepřipadám slavný,“ říká Grau, který si zkusil i řemeslo novináře.
Ale prezidenty přece nefotí jen tak někdo. Podle mě nezáleží na tom, koho člověk fotí. Spíš je to zajímavé z toho důvodu, že člověk zjišťuje, že ti známější lidé jsou ve skutečnosti jiní, než si myslel.
Jaký dojem jste měl třeba z Václava Havla? Ten byl zrovna přesně takový, jak jsem si představoval. Když jsem ho po revoluci fotil, tak jsem si vybavil, co nám říkali na vojně na politickém školení mužstva. Třeba to, že byl pan Havel opět zavřen do vězení při příležitosti nějakého výročí, hrozné bláboly.
S Klausem máte jakou zkušenost? Fotil jsem ho, když byl společně s manželkou v hodonínských lázních. Možná, že někomu přijde nepříjemný, ale já s ním mám moc dobrou zkušenost, je to velice příjemný pán.
Začínal jste jako novinář. Proč jste se vydal na dráhu uměleckého fotografa? Dokonce jsem vlastnil jedny regionální noviny, kde jsem byl šéfredaktorem. Někdy v roce 2001 jsem to ale vzdal a noviny prodal. Pak jsem z novin odešel, užíval jsem si asi rok zaslouženého volna. Ale to bylo v době, kdy už jsem měl jako fotograf dost zkušeností.
O zakázky jste na volné noze neměl nouzi? Dřív jsem maloval a vystavoval, což mi taky pomohlo. Ale nejdůležitější bylo mé působení v médiích, díky tomu jsem měl spojení na místní agentury.
Myslíte, že teď patříte mezi špičku v Česku? Je to spíš o tom, jak je vaše osoba medializovaná. Čím více, tím jste označován za známějšího a zřejmě taky schopnějšího.
Vy jste schopný? Určitě ne. Opravdu. Vůbec to necítím tak, že bych byl nějaký excelentní fotograf. Navíc to nedělám pro to, abych světu sděloval nějaké myšlenky, je to prostě byznys.
Jasně u vás zvítězila portrétní fotka. Proč? Protože jsem mohl tak trochu utvářet realitu. Mám to z kreslení, kde si člověk sám vytváří svůj svět. Ale neřekl bych, že jsem umělec. Fotky dělám takové, jaké to cítím.
Je to tak vždycky? Při každé zakázce? Jasně, někdy je s tím problém. Jen málokdy se stane, že mám nějakou představu a zadavatel mi na to řekne: Ano, to je výborný nápad, souhlasím. Ale vždycky se snažím tam něco ze svých vizí protlačit.
A bývalo to tak i v minulosti, nebo jste se dřív držel víc zpátky? Ale já vůbec netlačil na pilu. Když jsem prodal noviny, byl jsem finančně zajištěný. Nebylo to tak, že bych za každou cenu musel fotit. Navíc jsem strašně skromný člověk. Vždyť se na mě podívejte.
Vyznáváte ležérní styl. A to ještě vypadám dobře, protože jsem se před rozhovorem oholil, normálně na to nijak zvlášť nedbám.
To docela kontrastuje s tím, jaké fotky děláte. Trápilo mě, že dřív se u nás móda prezentovala špatně, chybělo tam více kreativity, jako to například dělá časopis Vogue. Chtěl jsem udělat i takový projekt, kde by se představovali naši návrháři v zahraničí. Ale zhaslo to na tom, že ti návrháři nebyli dost akční, aby nám stačili.
