Před stovkami let si Karviňané odkazovali i knoflíky
Písaři z Fryštátu do jediné knihy zapisovali smlouvy karvinských lidí tři stovky let. Od šestnáctého do devatenáctého století se při psaní do knihy vystřídalo sedm písařů. Dnes ji s obrovským zájmem studuje ředitelka Okresního archivu v Karviné Irena Hajzlerová (na snímku). Čte o tom, jak vojáci nařkli Vojtka Karkošku z krádeže prasete, nebo co odkázal purkmistr svým dětem. „Je to nádherný pocit. Držím tu přetěžkou knihu a myslím na to, že mám v rukou něco, kam kdosi psal před stovkami let. Lidé si tehdy vážili docela jiných věcí než dnes. Knoflíků, bot, ubrusů,“ popisuje Hajzlerová.
Jak Karkošku z krádeže brávka nařkli
V časech třicetileté války zapsal karvinský písař příběh Vojtka Karkošky. Tehdy vojáci brali, co se jen dalo. Poctivého chlapa z Fryštátu Karkošku nařkli právě čtyři vojáci z krádeže prasete souseda Jana Dusíka. Přitom to byli oni sami, kteří prase ukradli. Odnesli ho do domu Karkošky, kde se o něj podělili. Pak ho nařkli ze spoluviny. Soudce je vyslechl znovu a zaútočil na jejich svědomí. To zabralo.
„Vojtka Karkošku z toho všeho věcem nařčen byl, osvobodili, odvolali, a že on v tom nic vinen není, nýbrž toho bravu do domu jeho přinesli a že při tom nebyl, nýbrž v loži svém ležel, nevědúc nic,“ říká zápis soudu. Soud vojákům nařídil, aby Karkošku každý z nich odprosil. Zároveň v knize kupů a smluv písař poznamenal, že nikdo z Fryštátu nesmí Vojtkovi nařčení připomínat, jinak „dostatečně vězením trestán býti má,“ zapsal písař.
Co odkázal purkmistr fryštátský dětem
Před dvěma sty lety zapsal písař do knihy smluv poslední vůli bývalého purkmistra Fryštátu Jana Klučínského. Dělal to především proto, aby se po jeho smrti děti nepohádaly o majetek. Sám jim ho proto rozdělil. V prvních bodech závěti, ale o dětech nemluví. „Předně duši mou Stvořiteli mému odevzdávám. Tělo pak mé zemi, odkadž pošlo, aby podle obyčeje křesťanského pochována byla, oddávám,“ nechal vepsat Klučínský. Dále už opravdu dělí majetek svým dvěma synům, Janovi a Jiřímu a dceři Kathařině. Všichni zdědili po otci dům, zahrady i pole i rodinné stříbro. Dnes by asi mnohé překvapilo, kdyby dědili knoflíky. Kdysi to bylo obvyklé. „Ty pak knefle, které při kabátě se nachází, synům mým Janovi a Jiřímu odporučuji. Ty druhé knefle, které při dvou kožuchách ženských se nacházejí, dcerce mé Kathařině s obzvláštní láskú otcovskú odporučuji,“ napsal Klučínský. Kniha kupů a smluv města Fryštátu ležela na úřadě a zapisovaly se do ní důležité údaje především o majetku. „Tehdy lidé hodně mysleli na své potomky. Odkazovali jim i ubrusy nebo boty. Dokonce už při svatbě, kdy ještě neměli děti, už rozdělovali, kdo co zdědí, to se dnes jen tak nevidí. Mysleli hodně dopředu a vážili si úplných maličkostí,“ říká Hajzlerová.
