Policejní hodina

Bylo tři čtvrtě na deset, když přišel číšník a požádal nás, abychom si sedli dovnitř.

Proč? Policejní hodina.

Blížila se desátá a to už by na ulicích neměli být lidé – začíná noční klid, jako v pionýrském táboře. Praha zmrtví přesně v deset hodin, právě v té době, kdy evropská velkoměsta začínají žít.

V tu chvíli se v pařížské Latinské čtvrti baví tisíce lidí, posedávají v hospůdkách a zahrádkách, ulice jsou plné lidí, stejný obrázek vidíte v Lisabonu, v Madridu nebo Benátkách, prostě všude – kromě Prahy.

To aby ráno mohli pracující vstávat v pět a vyrazit ke strojům. Kolik jich je? Je jich víc než těch, kteří by se chtěli bavit do půlnoci?

Tenhle hloupý zvyk chodit spát v deset zavedl František Josef I., jemuž stařecká nespavost a asketická kázeň velela vstát v pět, pomodlit se a v šest zasednout ku psacímu stolu. Za „totáče“, kdy továrny roztáčely kola v šest a kanceláře rozsvítily v sedm, to bylo ještě pochopitelné, ale dnes?

Většina firem a úřadů začíná pracovat v devět, takže všichni chodí spát o dvě hodiny později než kdysi.

Zato v šest, kdy ještě celá Praha spí, už kdekdo vrtá do panelu, přitlouká obrazy. Navrhuji posunout policejní hodinu na rozmezí od půlnoci do osmi, abychom se mohli bavit a taky se vyspat.

O přívlastku „velkoměsto“ si Praha ještě musí nechat zdát. Už od desíti večer.