Osmnáct let jsou děti, pak důchodkyně

Skalička/ Maruška trávila v Domově větrný mlýn ve Skaličce roky. Hezká a šikovná klientka nakonec odešla. Našla si partnera. „Je hluchoněmý, ale je to středoškolák a podporuje ji, vyučila se pomocnicí v kuchyni,“ vypráví ředitel ústavu Antonín Němec. Takové případy jsou výjimečné. Pro většinu žen je ústav celoživotním domovem.
„My jsme tady jedna velká rodina,“ říká Jana Humplíková, která se v ústavu stará o volný čas dívek v keramické dílně. „Podle zákona máme klientům říkat paní nebo slečno. Oni jsou tady ale doma a doma se tyká. Děvčata nás oslovují teto a my jim tykáme, pokud nám dají písemný souhlas,“ dodává Humplíková.

Máš kluka?

Mají svůj svět. Jsou bezprostřední, nevypočitatelní, ale také zranitelní. „Máš kluka?“ ptá se mě Dana. Zaskočená otázkou odpovídám. Dana se mně na oplátku svěřuje, že je na holky: „Mám ale ráda Gotta, napiš tam, že jsme ho navštívili.“
Katka Krovinová plete košík. Nejraději ale dělá z keramiky sošky Drákuly. „To je můj idol. Ještě jsem ho neviděla, jen v muzeu voskových figurín. Moc hezkej chlap,“ vypráví Katka. Prozrazuje, že má přítele z ústavu pro muže v Litovli. „Jmenuje se Pája. Chodíme spolu už dlouho. Mám ho ráda. Teď jsme byli na rekreaci, ale Pája tam nebyl, protože neměl peníze,“ říká smutně a veseleji dodává, že si telefonují.
Přítele má také Jana Strkačová. „S Kájou jsem se viděla na rekreaci, chodili jsme na kafe, byli jsme na tůře. Trošku mě bolely nohy. Možná se budeme brát,“ prozrazuje Jana.

Převlékla se za sestru

S děvčaty je legrace. „Jeden pracovník často používá slovo paradox, děvčata to začala také říkat, bylo to veselé,“ vzpomíná ředitel. „Měli jsme tady Danušku, pěknou a šikovnou Romku. Vzala si šaty zdravotní sestry, které se vyřazovaly, a vydávala se za personál, když přišla návštěva. Udělala jim prohlídku ústavu a nikdo nepoznal, že to je klientka,“ vypráví Hana Pavelková, která pracuje v ústavu přes čtyřicet let. „Vtipných příhod je tady hodně. Lidi, kteří by se hroutili nad osudy klientů, by tady neměli pracovat, to by je semlelo,“ říká terapeutka Pavla Zimová.

Život usnadní helma

„Dnes je středa, budeme se koupat,“ volá jedna z klientek na vrchní sestru Jindru Hajnou, která mě provádí budovou. „To vypadá, že se umývají jen ve středu,“ říká s úsměvem vrchní sestra. Vysvětluje, že to je den, kdy se pod dohledem personálu děje důkladná očista.
Ženy jsou podle mentálního postižení rozdělené do několika oddělení. „Ukaž, co děláš nepěkného ostatním,“ říká Jindra Hajná drobné dívce. Ta mně ukazuje pokousané ruce a posunky dává najevo, že kouše i ostatní. „Jedna klientka se tak poškozuje, že jí někdy musíme dávat na hlavu helmu,“ sděluje vrchní sestra a ukazuje jizvy na hlavě mladé ženy. Ta má dnes dobrý den a tak přilba leží na posteli.

Jídlo je na prvním místě

„Naší náplní je zaměstnat klientky a vést je k tomu, aby byly schopné se v rámci možností postarat o sebe,“ sděluje vedoucí výchovného úseku Alena Benešová. Její oddělení umožňuje ženám chodit do keramické, výtvarné, aranžérské nebo tkalcovské dílny. „Nejde ani tak o výrobky jako o terapii, o pocit být užitečný,“ dodává Benešová. Velký zájem mají dívky o vaření, mohou si pak své výtvory sníst. Jídlo je tady totiž na prvním místě. „V mnohém je ta práce tady radostná. Na jedné straně jim osud ubral, ale zase mají přidáno na srdci, jsou otevřené, plné lásky,“ říká o obyvatelkách ústavu Alena Benešová.

Peníze nestačí

Za klientky do 18 let by měli platit pobyt rodiče. Praxe je taková, že ústav dostává jen přídavky. Od 18 let mají klientky důchod, průměrně 7,5 tisíce korun. Stejnou částku stojí pobyt v ústavu a přitom ženy musí dostat kapesné 15 procent z důchodu. „Až na jednu, která zdědila majetek, dotuje ostatním pobyt stát a zřizovatel Olomoucký kraj,“ vysvětluje ředitel. Z kapesného si ženy platí léky, šetří na rekreaci nebo si občas zajdou do hospůdky na pivo.

Sedmkrát o ústavu ve Skaličce 1. Domov větrný mlýn Skalička píše svou historii od 14. 6. 1925. Založila ho Kongregace sester Cyrilo-Methodějských. Tehdy zde bylo 5 řádových sester a 13 klientek.
2. Poslední řádová sestra odchází v roce 1988. 3. V současné době je v ústavu 78 klientek, z toho šestnáct mladších 18 let. 4. Nejmladší klientka mái šest let, nejstarší 69 let. 5. Jen pět žen umí číst.
6. Žádná klientka nekouří.
7. O chovanky pečuje 53 lidí, z toho 34 jsou zdravotní a výchovní pracovníci. Pracují zde jen čtyři muži.