Okénko Jany Plodkové: Já se asi zblázním
Ne, nedala jsem ho prát na devadesát, když je tam napsáno ruční praní. Ani jsem nenapustila horkou vodu do umyvadla, ani jsem tam nedala jinou barevnou věc.
Já ho jen namočila, vyždímala a v rukách mi skončila zebra! Kůže kolem krku si jaksi řekla, že mě bude zlobit. A tak se hezky otiskla do všech koutů i záhybů bílého plátna. A já myslela, že se zblázním. Nebo odstřelím. Nebo skočím z přízemí do křoví.
Měla jsem ho na sobě pět minut!!! Je jedno, jestli mi je pět nebo třicet, věci dokážu zničit pořád stejně. Triko je už tři týdny v čistírně. Ano, stále ho nemám. Pán, majitel čistírny, se rozhodl ho vrátit do původního stavu, ať to stojí, co to stojí. Ne mě, ale jeho. Neuvěřitelné.
On na své náklady posílá triko ke krejčímu, aby odpáral kůži, poté v čistírně vrátí plátnu bílou barvu a pan krejčí opět dodá kožený lem. A tuším, že na konci tohoto řetězce stojím já jako spokojená zákaznice a pána velebím do nebes. Popravdě nevím, co si mám o tom myslet.
Jsem krapet v šoku, že si moje zebrovité triko vzal jako výzvu, na druhou stranu si představuju, jaký model nakonec skončí v mých rukách. A ono je to vlastně jedno, protože pán mě dostal na lopatky svým nadšením a hledáním řešení, ať je sebesložitější.
