Nutnost nebo nezvládnutý projekt? Lidé si připlatí za vodu

V Táboře obnovují část vodohospodářské infrastruktury. Město do ní investuje 1,2 miliardy korun, jako dotaci ale dostane jen 300 milionů. Rozdíl zaplatí odběratelé vody. Za dva roky se cena vody zvýší asi o dvacet procent. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže umožnil svým rozhodnutím minulý měsíc podepsání smlouvy mezi Vodárenskou společností Táborsko a společností Čevak o provozování vodohospodářské infrastruktury. Týká se to Tábora, Sezimova Ústí a Plané nad Lužnicí. „Konečně. Když jsme měli problém s vodou, Čevak házel odpovědnost na město a město zase na Čevak,“ komentuje rozhodnutí úřadu Jiřina Krotilová ze sídliště Nad Lužnicí. Ve smlouvě se Čevak zaváže, že bude za pevně daných podmínek provozovat vodovodní a kanalizační síť v Táboře, Ústí a Plané po dobu deseti let. A tato smlouva bude určovat také výši cen vodného a stočného. „Počítáme, že může vzrůst až o deset procent,“ říká ředitel Vodárenské společnosti Táborsko Milan Míka. Je v nich podle něj zahrnutá i inflace. Za zdražením ale stojí hlavně potřeba uhradit úvěr ve výši 900 milionů korun. Čevak musí tedy na vodném a stočném vybrat každoročně více než sto milionů korun, protože jenom tolik budou činit roční splátky, jakmile bude úvěr plně vyčerpaný. Ten je sjednaný na patnáct let.
„Čevak nám bude platit za pronájem vodohospodářské infrastruktury a z tohoto pronájmu budeme my splácet půjčku,“ vysvětluje Míka. Peníze z úvěru použila Vodárenská společnost Táborsko na vybudování kanalizační štoly od Jordánu do Údolní ulice nebo na rekonstrukci kanalizačních a vodovodních řádů v Táboře. Nyní z nich chce ještě rozšířit kapacitu areálové čistírny odpadních vod Na Mělké a vybudovat moderní kanalizační a vodovodní sítě v Zárybničné Lhotě. Prozatím obnovila zhruba deset procent celé kanalizační a vodovodní sítě Tábora, Plané a Sezimova Ústí.

Udělat to jinak, voda by stála ještě víc

„Upřímně řečeno, pokud bychom nešli v současné době cestou pronajmutí vodohospodářské infrastruktury, ale provozovali to sami, ceny by stouply ještě výš,“ tvrdí Míka. Na druhou stranu připouští i to, že zdražování v příštím roce není poslední. Zhruba o deset procent by cena vody měla podle něj stoupnout i v roce 2013. „V dalších letech ale počítáme už jen se zvyšováním o inflaci,“ dušuje se. Cena vodného v současnosti činí v Táboře, Ústí a Plané 38,29 korun za kubík vody, stočného 31,47 korun, přičemž pevná složka u vodného běžně představuje 1 100 korun, u stočného pak 880 korun. Podle důchodkyně Marie Staré z Plané je však otázkou, jestli na to lidé budou mít. Už teď mají někteří problémy zaplatit nutné životní náklady. „Byla jsem svědkem i toho, kdy někteří lidé, aby ušetřili, nevypouštěli vodu po koupání, ale splachovali s ní záchod. Což mně přijde už jaksi nedůstojné,“ říká Stará.
„Lidé by si měli uvědomit, že zvýšení ceny není naším výmyslem, ale nutností, pokud chceme mít čistou a kvalitní vodu a její dodávky bez problémů. Modernizace a obnova infrastruktury není levná záležitost,“ vysvětluje zdražování Míka s tím, že po rekonstrukci čistírny a vodovodu v Zárybničné Lhotě by měli víc investovat v Sezimově Ústí. Zajímavé je srovnat Tábor, Sezimovo Ústí a Planou nad Lužnicí s jinými městy, které také obnovují vodohospodářskou infrastrukturu. I ty si půjčují obrovské částky u bank, na druhou stranu ale dokážou získat dotace z evropských fondů. Třeba v Turnově, kde uzavírali stejnou smlouvu, stála jedna z etap obnovy přes 456 milionů korun, ale na dotacích získali více než 284 milionů korun. Tedy přes polovinu. Ve Velkém Meziříčí, kde se chystají investovat obdobně jako v Táboře více než miliardu korun, činí spoluúčast města necelých sto milionů korun. Zbytek pokryjí dotace z evropských fondů. V Táboře, Plané nad Lužnicí a Sezimově Ústí je to ale jinak. Zatímco investice prozatím představují 1,2 miliardy korun, dotace z ní pokryje jen 300 milionů korun. „Zdá se mi to velmi málo. Záleží ale na tom, za jakých podmínek sjednávali stavební práce, nebo co si dali do uznatelných nákladů, když žádali o dotaci,“ říká manažer poradenské společnosti, která se obdobnými projekty zabývá. Jmenovaný být však nechce.

Starosta není nadšený, ale lepší než nic

Podle starosty Tábora Jiřího Fišera je 300 milionů lepší než nic. „Nejsem z kanalizačního projektu nadšený, ale nastoupil jsem do rozjetého vlaku,“ přiznává.
Kdo za to tedy nese odpovědnost? Podle ředitele společnosti Milana Míky nelze jednoznačnou odpovědnost vyvodit, protože okolní podmínky projektu obnovy se měnily, aniž by je mohl někdo ovlivnit. Myslí si ale, že za hlavní rozdíl mezi získanými dotacemi a skutečnými náklady na modernizaci můžou ceny stavebních prací. „Když někdo čeká na dotaci a spočte náklady v roce 2004, ale stavět začne až v roce 2009, tak tam je samozřejmě hned obrovský rozdíl v cenách,“ vysvětluje. Dotace se podle jeho slov navíc vázala pouze na vybudování kanalizace a nové vodovody muselo město zaplatit samo.
Manažerovi poradenské firmy však jeho vysvětlení, že se zvýšily ceny stavebních prací, nesedí. „Ceny stavebních prací v minulých letech jenom klesaly. Na mě to spíš dělá dojem nezvládnutého projektu. Nicméně i tak si to netroufnu tak kategoricky soudit. Evropská legislativa pro čerpání dotací je v tomhle případě tak komplikovaná, že nikdo pořádně neví, co se po něm chce, aby dotaci získal, natož, aby věděl, kolik z dotace získá,“ říká. Úvahy o nezvládnutém projektu Míka jednoznačně odmítá. Naopak je přesvědčený, že i když současné navýšení vodného a stočného může být pro někoho příliš vysoké, zabraňuje nová smlouva tomu, aby byly ceny ještě vyšší.