Neobvyklá Paříž. V dešti a na kolech
Byla neděle 24. července a na pařížském Champs-Elysées zrovna s obrovskou pompou končila trať slavné Tour de France.
Sedm dní předtím končila několik kilometrů odsud na druhém břehu Seiny u Eiffelovy věže kousek od Champs-Elysées jiná tour. Dojezd byl bez fanfár, ale zato s velmi dobrým pocitem. Čtveřice Budějčáků dostala před třemi roky nápad, který letos uskutečnila.
Lukáš Bajt, Petr Klika, David Suchý a Zuzana Soukupová. Rozmezí dvaadvacet až pětadvacet let. Tři studenti a jeden zaměstnanec cykloservisu. Během šestnácti dní ujeli na kole vzdálenost od Černé věže k Eiffelově. Urazili 1555 kilometrů. V sedle kol byli necelých dvaadevadesát hodin. Píchli šest duší. Každý měl s sebou dvacet kilo vybavení a zpátky si přivezli celou řadu historek a vzpomínek.
„Poprvé nás to napadlo, když jsme slyšeli o otevření oficiální cyklostezky Praha – Paříž,“ vysvětluje Lukáš Bajt. Ovšem na začátku pro ně byl podobný cíl velkým soustem. Zkusili Vídeň. Když zjistili, že to jde, naplánovali si Paříž. Chtěli jen tam. Zpátky už se vezli na tři etapy autobusem. Každý tam pobyl jinou dobu.
Cestu organizovali s předstihem. Hledali různé blogy o zážitcích z cest, studovali itineráře podobných nadšenců. Oslovili české sponzory, kteří jim poskytli slevy na funkční oblečení i vybavení na kolo. Pořídili si společné dresy. Vezli s sebou kameru, protože chtějí sestříhat reportáž.
Tušili, kde jsou jaké kempy, kudy jet a kam odbočit. „Nejvíc plánovat jsme museli první čtyři dny do Norimberku, protože teprve tam jsme se napojili na cyklostezku z Prahy,“ vysvětluje Petr Klika. Spali v kempech i volné přírodě. Vezli s sebou jeden stan, spacáky, základní potraviny, vařič, ešusy, nářadí a nějaké vybavení při poškození kola.
Denně najeli v průměru kolem sta kilometrů. Jednotlivé etapy byly různé. Ta nejkratší měřila třicet kilometrů. Nejvíce zase urazili přes sto třicet. Trasu jednotlivých dní museli uzpůsobovat hlavně počasí. „Osm dní ze šestnácti nám pršelo, takže počasí moc nepřálo,“ líčí Zuzana Soukupová.
Na výlet netrénovali. Všichni jsou aktivní sportovci. Chtěli si zkusit přípravný trip po Šumavě, ale nepřálo jim počasí a neměli ani dostatek času. „Je to náročné, ale postupně si na to člověk zvykne,“ říká Klika, který měl podle svých slov největší krizi hned první den na Šumavě.
Projeli Německem a částí Francie, na kterou se těšili nejvíc. Zpětně porovnávají, že v Německu to bylo nejlepší. Ať už se to týká dobrého značení, stavu cyklostezek nebo vstřícných lidí, kteří jim pomohli. Přidávají historku, jak Lukáš Bajt ztratil peněženku a zjistil to až po deseti kilometrech. „Potkali jsme nějakého myslivce v džípu. Ten mě tam zavezl, zase přivezl zpátky a nic za to nechtěl,“ vzpomíná Bajt.
Když na trip odjížděli, představovali si, že na cestě potkají hodně podobných mladých cyklistů. Trasu z Prahy do Paříže však absolvovala jen dvojice Poláků opačným směrem. „Jinak jsme potkávali spíše starší lidi, kteří jezdili s brašnami podél kanálů. Mladé moc ne,“ přidává svou vzpomínku Soukupová.
Možná nejzajímavější pro ně bylo setkání v jednom francouzském kempu. Potkali staršího Holanďana, který se na kole zrovna vracel z Ukrajiny. „Proti němu jsme malé ryby,“ pousměje se Klika.
První podobný výlet bývá nejlepší. Nicméně se nevzdávají myšlenky, že by zase takhle někam na kolech dojeli. „Mluvili jsme o Římu, možná o Beneluxu,“ uzavírá Bajt.
