Nemoc si vybírá daň i na duši
Je to úchyl, dalo by se říct o mladíkovi, kterého dopadli policisté minulé pondělí v Karviné. Má na svědomí minimálně šest napadení mladých žen. Sledoval je, a pak je v chodbě domů, kde bydlely, začal přes oblečení ohmatávat na intimních místech.
Je to skutečně úchyl a zaslouží opovržení? Dobrá otázka. Je to zřejmě nemocný člověk. To sice ještě musí potvrdit znalci, zdali se nejedná o nevyzrálou sexualitu, nicméně dá se to předpokládat.
Hormony se v něm bouří natolik, že mu zatemňují mysl, v níž většina mužů má určitou bariéru. Takovou, kterou prostě nikdy nepřekročí, i kdyby se v nich vařil testosteron sebevíce. Že to stále nechápete? Představte si, že vám někdo dal drogu, po níž děláte věci, které byste nikdy nedělali. A když se pak proberete, říkáte si, to jsem přece nebyl já. A přece byl.
Podobným způsobem může reagovat tělo onoho mladíka. Místo drog si dosaďte hormony, k tomu nevyzrálou osobnost kombinovanou s nepříliš láskyplným rodinným prostředím a samotářskou povahou. Výbušný koktejl první třídy.
Tím ho ovšem nechci omlouvat, to v žádném případě. Ale vzpomeňme si, kolikrát, když jsme byli nemocní a slabí, jsme třeba na své blízké reagovali ne zrovna laskavě. A pak jsme se omlouvali, to jsem nebyl já, to nemoc. Jenže jsme to byli my.
Tudíž vždycky jsme zodpovědní za své činy, byť byly okolnosti jakékoliv. Proto je tak důležité, abychom dostali pomocnou ruku, když je nám špatně, abychom si vážili soucitu druhých, a tím ho převzali do sebe jako novou součást.
Onen mladík taky potřebuje pomocnou ruku, která mu ukáže cestu, jak z toho ven. Aby se naučil se svým nezvladatelným tělem žít. Aby s ním přestal bojovat, podléhat mu a naopak ho měl rád. Ještě si stále myslíte, že je úchyl?
