Nejlepší z nás

Jako příklad vrhání exkrementů na ctihodné muže bych uvedl články a úvahy, které se objevily poté, co ODS a ČSSD zveřejnily v Libereckém kraji svoje kandidátky do podzimních parlamentních voleb. Jako vosy na shnilé hrušky se vrhli především na dva: Tomáše Hasila z občanských a Michala Krause od sociálních demokratů. První se na parlamentní půdě proslavil tím, že chtěl do zákonů propašovat dovoz odpadků z cizích zemí, a druhý vyšumělou kauzou kakaových bobů a délkou svého mandátu. V parlamentu už seděl za komunistů. Málokdo si všiml, že mají také cosi společného. Oba dva byli svého času vládními zmocněnci pro mistrovství světa v lyžování, stamilionové díry, na které se rukou společnou podíleli. Neb podle selského rozumu vládní zmocněnec nejen zmocněncuje, ale měl by asi také kontrolovat toky peněz do té velebené a zároveň zatracované monstrakce. Ale o tom jsem psát nechtěl. Mě na jejich jasném návratu do parlamentních lavic zaujalo cosi jiného. Položil jsem si otázku, jaké to oba pánové asi mají úžasné lidské vlastnosti a schopnosti, že nás obyčejné lidi budou zas v parlamentu zastupovat. Co vlastně už udělali pro vlast, Liberecký kraj, Frýdlantský výběžek nebo pro mě jako remcajícího občana. Na nic jsem nemohl přijít. Možná proto, že tam, kde nic není, ani čert nebere.