Na nahrávání desky v Americe jsme si chtěli vydělat v kasinu

Začalo to před pár lety v jednom karlovarském parku. Parta kluků tam jamovala na hudební nástroje, a protože si dobře notovali, dali dohromady kapelu. Začali si říkat The Goodfellas a vyrazili za kariérou do Prahy. Před dvěma týdny pak získali cenu Anděl za objev roku. Hlasující nadchli svým akustickým retro rokenrolem.

Pro pětici hudebníků je to ideální cena, protože hned tři z nich mají příjmení Anděl. „Tak už je čtvrtý mezi námi, navíc nám s ním přibyla křídla,“ říká zpěvák vystupující pod jménem Tom Angel. I ostatní členové kapely používají přezdívky. Na kytary hrají Gonzales a Edai, na basu Jamie Watson a na bicí Horace Garphunkel.

Změnilo se něco od té doby, co jste se na Andělech stali objevem roku?

Jamie: Máme mailovou schránku i Facebook plný gratulací od kamarádů. Potěšilo mě, že nám to přejí.
Gonzales: Můj táta nám potom řekl, že úspěch se neodpouští. Pak jsem se podíval na náš web a tam byl jeden komentář: „Kluci, blahopřeju, muselo to stát hrozně energie a peněz si to koupit.“ To jsme se docela zasmáli, protože kdyby ten člověk věděl, jak fungujeme, nikdy by to neřekl.

A jak fungujete?

G: Nastínil bych takovou typickou situaci. Sháníme zahraničního producenta a jeden z našich vysněných se ozve z Ameriky. Nadšeně souhlasíme a teprve potom začínáme shánět peníze. Neseženeme je, a tak někteří z nás v zoufalosti i sází v kasinu. Samozřejmě výhra nepřichází. Neskutečnou náhodou ale právě tenhle zoufalý pokus vede k dohodě s majitelem kasina, který je ochoten projekt podpořit. Jedeme do Ameriky, kde zjišťujeme, že bychom potřebovali dvojnásobek, a tak jsme nakonec stejně v dluhu.
Tom: V naší situaci by bylo adekvátnější spíše přemýšlet, jak toho Anděla výhodně prodat.

Co pro vás znamená, že jste držiteli Anděla?

G: Řekl bych, že mít Anděla je rozhodně lepší než ho nemít.

V čem vám to pomůže?

G: Hodně nám teď zvoní telefony a spousta lidí má zájem o náš koncert. Takže asi celé léto budeme jezdit po republice.

Co bylo zásadní pro to, aby vás akademie nominovala a následně i ocenila?

T: Myslím, že zásadní přínos měl náš vydavatel Miloš Gruber z Indies MG, který představuje akademii kapely, o kterých si myslí, že jsou hlavní koně jeho labelu.
J: To je pravda, hodně kapel vydává cédéčka bez vydavatelů a ani je k tomu moc nepotřebují. Ale nám Miloš pomohl s tím, že dostal naši desku do obchodů, což nevíme, jak se dělá. Nejde tam jen přijít a požádat je, aby ji prodávali.
G: I když já jsem to zkoušel.
J: A pomohl nám s propagací. Hodně kapel sice dobře hraje, ale stydí se propagovat. Je to stejně důležité a my na tom pracovali stejně jako na hudbě. To nám možná v první fázi pomohlo akademii na sebe upozornit. Dostala se k našemu cédéčku a pak už asi stačilo, že se jim to líbilo.

Svoji první plnohodnotnou desku jste nahráli v Americe. Proč právě tam?

J: Původní idea, když jsme se rozhodli udělat desku, byla, že se chceme při její tvorbě dostat co nejvíce do kontaktu s něčím novým, co by nás inspirovalo. Shodou okolností vyšlo nahrávání v Americe, kde předtím nikdo z nás nebyl. Přivezli jsme si něco, co bychom tady nezískali.

Jak se to na desce odrazilo?

G: Setkal jsem se s názorem, že ten zvuk je opravdu americký, na tom mají zásluhu tamní zvukaři, kterým se velmi dobře podařilo zachytit hlavně akustické kytary, na kterých je naše hudba založena.

Jak vypadá ten moment, kdy přestanete být anonymní kapelou a začnete být známí?

Horace: Tenhle moment se těžko pozná uvnitř kapely. Pro nás se vlastně nic moc nemění. Jediné, podle čeho se to dá měřit, je návštěvnost koncertů a to, jak často vám zvoní telefon.
G: Tu změnu poznáme, až budeme hrát na jakémkoli místě a pokaždé se tam bude dvě hodiny předem tlačit dav lidí, kteří budou mít problém se tam dostat. A to je asi ještě daleko.
T: Na začátku jsme přijeli třeba do Trutnova, do nějakého bowlingového klubu, a na koncert přišly dvě holky. A mě to hrozně bavilo, hrát jenom pro ně. Bylo to hodně speciální, seznámit se se všemi diváky a pak začít hrát.
J: A takhle to trvalo dva roky, kdy jsme objížděli každé místo, kde měli hospodu, a hráli pro dva až tři lidi.

Už tedy pominula doba, kdy jste volali do klubů a domlouvali si koncerty, už volají oni vám?

G: Víceméně ano, ale české kluby zažívají poslední dobou krizi. Už ani velkým kapelám se poslední dobou neděje, že by na jejich koncerty přišla spousta lidí a byly to nějaké velké mejdany.
H: Mladí lidé si už našli jiné sféry zábavy a jít do rockového klubu je trochu passé. Kapely pak na koncertech nemají lidi a hudební scéna se nemůže nikam posouvat.
Edai: Majitelé tam radši dělají diskotéky a vydělávají na tom peníze.

Jak by to kapely mohly zlepšit?

J: Měly by se asi snažit podívat se dál kolem sebe a nabízet něco nového, co by lidi mohlo zajímat. Nebo se alespoň snažit neustále se zlepšovat. Aby tu nebyl pocit, že novinky se můžu dozvědět jen ze zahraničního webu, ale že je můžu vidět i v místních klubech.

Někdy jsou koncerty ale až moc velká jízda. Kapely se opijí a jejich výkon diváka moc nepotěší.

H: Na jednu stranu by to měl být trochu punk, ale nemělo by se to zvrhávat do toho hospodského „dáme si osm piv a osm panáků a pak jdem hrát“. To je velký neduh českých kapel a není zábavné se na to dívat. Venku se to moc nevidí.
J: Nedávno jsem četl vyjádření nějakých hudebníků, kteří seriózně říkali něco ve smyslu „přiznejme si, že to všichni děláme proto, abychom si pořádně zakalili a sbalili nějaký holky“. A to mě docela naštvalo. Kdo chce ve své práci dosáhnout co nejvýš, tak se při ní přece nebude ožírat do bezvědomí. Ne, že bychom na koncertech nepili pivo a nemrkali na holky, ale nejezdíme tam pro to.

Jaký máte plán do budoucnosti?

J: To, že bychom rádi uspěli v zahraničí, se ani nedá nazvat plánem. Je nesmysl si myslet, že se tam o nás budou za půl roku zajímat. Naším cílem je se v tomhle roce co nejvíce zlepšit a navázat kontakty. Chceme zůstat v kontaktu s venkovním prostředím a nerezignovat na to, dostat se na světovou úroveň. Jednou chceme zkusit hrát třeba po New Yorku. Zase obcházet kluby, domlouvat si koncerty a bojovat o každého člověka. Začít vlastně od nuly, v undergroundu.

Je něco, co česká hudba může ve světě nabídnout?

H: Pokud by je mělo dnes něco zaujmout, tak by tam musely být známky českého folkloru. Pokud chce někdo exportovat rokenrol, tak je to zatím trochu nošení dříví do lesa.

Cítíte se teď více Anděly? (tři členové se jmenují Anděl – pozn. red.)

T: Je to čtvrtý anděl mezi námi. S ním nám přibyla i křídla.
G: A taková ta divná roura nebo píšťala, co drží.
T: Já bych hrozně chtěl vědět, jak se to jmenuje. Kdyby to četl někdo, kdo to ví, tak ať mi to prosím dá vědět.