Na Lochotíně třídí dobře. Bory ujdou. Nejhorší jsou Vinice

Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Možné to je. Nikde si ale nevychutnáte okolní krajinu jako na stupátku popelářského vozu. Redaktor Sedmičky se rozhodl splnit nejen svůj dětský sen a strávil jednu směnu s partou plzeňských popelářů.

„Kdepak Bory, ty jsou dobrý. Slovany ujdou. Nejhorší jsou Vinice a Košutka,“ zhodnotil čistě profesionálním pohledem řidič popelářského vozu Renek některé plzeňské čtvrti. „Na Lochotíně zase nejlíp třídí. Ale je tam prostě málo kontejnerů, proto tam mají furt plno,“ doplnil šofér se čtyřletou popelářskou praxí.

Co je mimo, nech ležet

Je úterý odpoledne, společně s partou ve složení Renek za volantem, Petr s Viktorem na stupátku odklízíme odpadky z kontejnerů na Borech. Začínáme v Baarovce, v plánu máme, že odvezeme odpadky z ulic U Borského parku, Skupova, Šimerova, Luďka Pika, Heyrovského a pak dalších ulic v Doudlevcích. „Toho, co je mimo kontejner, si nevšímej. To ať si uklidí ten, co to tam zahodil,“ radí asi čtyřicetiletý Petr.

Tlačíme spolu kontejner k vozu. Nasadíme na kovový zvedák, na boku auta je páčka, kterou tlačím k sobě a kontejner se zvedá vzhůru. Pak se obrátí a odpadky „spolkne“ náklaďák. Dívám se dovnitř, jestli už je vše vysypáno. Pak tlačím páčkou proti sobě a kontejner zase jede k nám. S dalším kontejnerem je to stejné. Páčka ke mně, kontejner se veze, překlápí. Lopata na korbě začne shrabávat odpadky dovnitř. Chci dát na zvedák další kontejner. „Počkej, nech ji hrabat. Takhle budeme hned plný,“ poplácává Petr auto, do kterého se vejde patnáct tun smetí. Kolem kontejnerů v Baarovce je uklizeno. Všechno jde jako na drátkách. Když přejíždíme, stojím na stupátku, na sobě mám oranžovou reflexní vestu. Viktor je v kabině.

U jednoho desetipatrového věžáku v ulici U Borského parku je ale vedle kontejnerů vyskládaná stará obývací stěna. Nevšímáme si jí, vysypáváme „svoje“ kontejnery. Z vchodových dveří přichází asi padesátiletý muž. „Pánové, odvezte taky ten nábytek,“ radí popelářům. „To není pro nás. Takhle bychom nedělali nic jiného. Na to jsou sběrné dvory,“ odpovídá Renek. Pán vztekle odchází a na rozloučenou křičí cosi o bordelářích a flákačích. Do Skupovky nemůžeme s autem zajet. Chodníky jsou obsypány auty, projet mezi nimi ke kontejnerům je hodinářská práce. Kabinka řidiče je kvůli tomu zvenku plná zrcátek vevšech směrech, aby Renek při kličkování a couvání do ničeho nenarazil. Navíc má v kabince kameru, kterou pozoruje zadek auta.

Skupovou ulicí ale není možné projet. Renek musí použít klakson, aby přivolal řidiče, který svůj Ford Transit zaparkoval přímo před místem s kontejnery. „Lidi parkují úplně všude. Čím dál častěji kvůli tomu kontejner nemůžeme vyvézt a odjet,“ stěžuje si. V takových případech si opíše espézetku aut, které cestu zatarasily. Šéf má potom alibi proti stížnostem. V Šimerovce je kontejner napěchovaný starými peřinami, když se překlopí, máme peří plné oči. Navíc začíná pršet. V Heyrovského ulici už leje jako z konve. Petr s Viktorem koukají na oblohu, jestli si mají vzít pláštěnku. Za chvíli je ale jarní přeháňka pryč. A my jedeme do další ulice. Okolo prochází mateřská školka, děti nadšeně mávají. Kontejnery jsou skoro všude plné. Na některých štacích jsou ještě vedle nich naházené igelitky plné odpadků, staré matrace, hory reklamních letáků a další věci. Popeláři už tahle místa dopředu znají. „Jsou to pořád ty samé. Lidi si tu musí objednat další kontejner,“ vysvětlují popeláři.

Odpadky se zahrnou

Po celoodpolední šichtě vezeme odpad asi na patnáct kilometrů vzdálenou skládku ve Vysoké. Renek a spol. dnes podruhé. Váha ukazuje, že máme naloženo dvanáct tun. Za každou se tu platí 1256 korun. Několikahektarový pozemek je zasypaný odpadky. Po nich přejíždí tunový kompaktor – obrovský stroj, který odpadky válcuje. Nebo také, jak říká zdejší správce Michal Urban, hutní.

Když je odpadků moc, zahrnou se hlínou a na ni se vysadí tráva a nízké křoviny. Jedeme domů. Prošedivělý Petr tu pracuje teprve tři měsíce, ale nejspíš zůstane. I když doma s jeho novým zaměstnáním všichni nesouhlasí. „Mám sedmnáctiletou dceru a ta se za mě asi teď stydí,“ krčí rameny Petr, který si čtrnáct let vydělával ve škodovácké lakovně. „Ta chemie už mi nedělala dobře. Tady mi nic nechybí. Projedu se na čistým vzduchu. Koukneme se po holkách a navíc – kdo může říct, že na něj celej den mávají děti?“ shrnul Petr výhody svého nového povolání.