Na kus řeči s mluvčím

Představte si, že máte na vizitce napsáno „mluvčí“, ale přitom si musíte dávat pozor, abyste moc nemluvili. A když už mluvíte, tak si musíte dát zase pozor, abyste něco neřekli. A když už něco říkáte, tak vás čeká náročný pokus o překonání rekordu v nejdelším sdělení prostého faktu, že zatím nemůžete nic říct.

V diktafonech novinářů tak metastazují podobné zhoubné shluky slov: „Já mohu k té věci v tuto chvíli říci, že tu věc považujeme za velice čerstvou věc. Nechceme předjímat rozhodnutí kompetentních orgánů, které zahájily ve věci standardní řízení, a tak zatím nebudeme detaily celé věci komentovat.“ Třicet šest slov, která by klidně mohla nahradit čtyři: „Nic ze mě nedostanete!“

Je to starý trik na unavené novináře, kteří až v redakci, když si to pouštějí už popáté, jen vzlyknou: „Vona zase nic neřekla!“ Co jim pak zbývá, než trochu spekulovat. Ale něco takového mluvčí neodpouštějí a příště jim za trest nic neřeknou. Často takto: „Nechceme nahrávat spekulacím, které se objevily v médiích, a tak se nebudeme až do vyřešení k celé věci vyjadřovat.“ Což znamená: „Můžete si spekulovat dál.“ Pak se ale ukáže, že na těch spekulacích přece jen něco bylo. Mluvčí už musí fakt něco říct: „Nemůžeme tuto informaci potvrdit, ani vyvrátit.“ V překladu: „Je to tak, ale ode mě to nemáte.“

Kam se ale všichni hrabou na mluvčího zpravodajské služby. Ten nesmí říct nic ze zákona. „Mohu říct jen to, že BIS z podstaty své činnosti upravené zákonem o utajovaných skutečnostech o jednotlivých akcích neposkytuje informace. A to ani o tom, na čem služba pracuje či nepracuje,“ prozradil(!) mluvčí BIS. Přeloženo: „Jestli se mě ptáte na to, co teď dělá tajná služba, tak k tomu můžu říct jediný: Je to tajný!“