Muž, který mluví s vrahy
Malá soukromá ordinace nedaleko budějovické nemocnice. Vypadá jako azyl pro sedmapadesátiletého muže, který celý dosavadní život zasvětil pohledu do lidské duše. Díval se do nitra vrahů, sebevrahů i obětí zločinů jako policejní psycholog.
Kdy jste se dal k policii? Od roku 1974 jsem pracoval jako klinický psycholog ve vojenské nemocnici a počátkem roku 1978 dostal nabídku od kolegy, abych k němu přestoupil na budované pracoviště tehdejšího Sboru národní bezpečnosti.
To vás zaujalo? Nabídku jsem zvažoval a pak souhlasil. Byl jsem absolvent Karlovy univerzity v oboru psychologie a postupně si doplnil důstojnické vzdělání. Později jsem ještě absolvoval kurzy Kanadské královské jízdní policie ve Švýcarsku a USA, vždy témata zaměřená na zvládání násilí, agrese, vyjednávání.
Komunistická policie byla dost zprofanovaná. Já měl štěstí na osvícené nadřízené a kultivované kolegy. Prostor pro individuální práci s jednotlivými policisty a jejich rodinami, tedy pro poradnu. V té době už byla policejní psychologie rozvinutá disciplína.
Mohl byste uvést nějakou zajímavou kauzu? Nemohu mluvit o konkrétních jménech, ale v poslední době jsem se dost zajímal o domácí násilí, týrání, zneužívání a znásilnění. Jenom u vražd jsem pracoval na 240 kauzách. Nejhorší stopy na mě nechaly ty kruté. Vrací se mi ve vzpomínkách případ, kdy skupina vojáků s děvčetem ukopala k smrti muže, který dlouho umíral a trpěl, nebo vražda ženy, kterou pachatel postupně bodal a řezal, a ještě jí vypíchl oči.
Máte i pozitivní vzpomínky? Mnoho. Kromě těch na šikovné kolegy jsou to akce s dobrým koncem. V roce 1989 jsem vyjednával s únosci v Příbrami, často jsem úspěšně zabránil sebevraždě.
Máte pocit, že se na dětských nebo mladistvých pachatelích podepisují kruté filmy? Část výchovy člověka probíhá napodobováním vzorů. U některých mladých násilníků jsem pozoroval vliv imitace negativního vzoru a ztrátu strachu ze smrti. Opakované bití a zabíjení zhlédnuté ve filmech vede u části jedinců k napodobování tohoto chování a bagatelizaci jeho následků.
Vzpomínáte si na nějakou vraždu, kdy vás její pachatel překvapil? Vražda ženy manželem, který tělo ukryl a dlouho tvrdil, že zmizela. Hrál roli nešťastného člověka, přitom během pátrání tělo několikrát přenášel. V historii je jen málo případů, kdy vrah takto manipuluje s tělem své oběti, většinou má tendenci zmizet co nejdále.
Čím se zabýváte v soukromé praxi? Klinickou, forenzní a dopravní psychologií. Musím předeslat, že u mých klientů nejde o jedinou návštěvu. Například pozůstalým po obětech nehod, ať násilných činů nebo třeba dopravních havárií, trvá nejméně rok, než se vyrovnají se ztrátou. Musí si uspořádat osobní věci, ale i společný majetek, je toho moc.
Nabízíte i terapii pomocí hypnózy. Co říkáte televiznímu pořadu, kde hypnotizér před diváky manipuluje s dobrovolníkem? Viděl jsem pár pořadů. Nechci kritizovat kolegy, ale v některých okamžicích jsem byl na pochybách, zda to není nahrané. Hypnóza má tři stádia, první se podobá lehkému polospánku, poslední je stav připomínající náměsíčného člověka. Ale vždy je klient ve stavu polovědomí, ovlivněná je jen část mozku a může se trochu kontrolovat. Případy, kdy hypnotizér vede ruku vrahovi, jsou snad jen v románech. Úspěšná je léčba hypnózou třeba při nespavosti nebo u dětského nočního pomočování.
Zabýváte se i publikováním vědeckých prací. Máte čas na rodinu? Jsem pětatřicet let ženatý a mám tři dospělé syny. Odchodem od policie jsem si trochu uvolnil ruce. Alespoň od povinnosti být neustále připravený vyjet k případu.
Co pro vás znamená ocenění? Když pominu to, že titul je jen papír, beru je celkově jako uznání za třicetiletou práci. Jsem rád, že v ní mám na bývalém pracovišti mladé a schopné nástupce.
