Místo vařečky má píšťalku. Naposledy uvařila Ligu mistrů

Na sprosté nadávky si zvykla, nereaguje ani na hlášky o návratu k vařečce a plotně. Užívá si svého vysněného koníčku, práci fotbalové rozhodčí. Po hřišti s píšťalkou nebo praporkem běhá Adriana Šecová z Liberce už jedenáct let a teď si splnila jeden z fotbalových snů. Rozhodcovala finálový zápas Ligy mistrů žen v Anglii.

Liga mistrů je jednou z nejvyšších soutěží v ženském fotbale. Jak jste se k soudcování ve finále dostala?

Díky kolegyni rozhodčí Dáše Damkové. Ona dostala nominaci od UEFA a mohla si vybrat asistentky. Podmínkou bylo, že musí mít FIFA odznak. Ten já mám, a tak jsme společně s dalšími kolegyněmi jely pískat finále. Byly jsme tři hlavní rozhodčí a čtyři asistentky, já jediná z Liberce.

Jaká byla na zápase atmosféra a prožívaly jste ho s kolegyněmi jinak než třeba domácí soutěže?

Rozhodcovat finále Ligy mistrů žen pro nás bylo ohromnou odměnou. Atmosféra na stadionu byla nenapodobitelná. Ve čtvrtek tam odehrály ženy finále, Lyon bojoval proti Potsdamu. Zápas skončil 2:0. V sobotu na stejném hřišti sehráli zápas muži, Manchester United s Barcelonou. Pro mě a druhou asistentku to bylo úplně nejvíc v naší kariéře rozhodčích, proto jsme se trochu před utkáním nervovaly. Měly jsme obavy, abychom zbytečně nechybovaly. Ale utkání bylo v klidu a delegát nás pak hodnotil kladně.

Ve svých devětadvaceti letech už máte za sebou pěknou řádku let rozhodcování. Co vás k němu přivedlo?

Už jako malou holku mě hrozně bavil fotbal, kopávala jsem si s klukama u baráku. Mamka si myslela, že mě to později přejde, ale když mě fotbal bavil pořád, přihlásila mě do týmu. Pak jsem kopala v první lize za Krásnou Studánku. Když jsem s hraním skončila, nechtěla jsem fotbal opustit, a tak jsem začala dělat rozhodčí. Nejdřív v okresních soutěžích, dneska pískám stabilně třetí ligu mužů, na zkoušku teď i druhou mužskou ligu a samozřejmě zápasy první ligy žen.

Jaké máte z hřiště zážitky? Žena v úloze rozhodčí může někoho provokovat.

Nejhorší byly nejnižší okresní soutěže, ve kterých jsem začínala. Protože tam spíš chodí chlapi dát si pivo a kouknout na fotbal. Tam jsem se naučila pěkně sprostě mluvit a taky si samozřejmě vyslechla narážky, ať se vrátím do kuchyně. Ve vyšších soutěžích je to jiné, tam nikdo ženské rozhodčí neuráží ani na ně nepokřikuje.

Abyste mohla běhat po hřišti celý zápas, jistě musíte mít dobrou kondičku. Trénujete například podobně jako hráči?

Samozřejmě, musím být v kondici. Trénuju třikrát až čtyřikrát týdně. Přece jen při utkání naběhám dost kilometrů, já si to sama sice nikdy nepočítala, ale prý hlavní rozhodčí za jedno utkání urazí až čtrnáct kilometrů a jeho asistent osm.

A jak vaši netradiční zálibu vnímá okolí, rodina nebo partneři?

Fotbal je ta největší láska, která mi vydržela. Jeden z mých partnerů jednoduše nedokázal unést to, že běhám po hřišti jako rozhodčí. Ale rodina mě podporuje, a já jsem za to moc ráda.

Můžete jako rozhodčí také fandit nějakému fotbalovému týmu, máte třeba nějaký oblíbený?

Tak od toho jsem se už dávno odprostila. Nikomu nefandím, žádný oblíbený mančaft nemám.

Máte nějaký sen, kterého byste chtěla jako rozhodčí dosáhnout?

Dostat se do chlapské ligy, což naštěstí u nás v České republice jde. Mezinárodní utkání mužů bohužel podle pravidel ženy nerozhodují. A tak nejvyšší metou je asi to, abych pískala finálový turnaj mistrovství Evropy žen.