Minus pětatřicet. A po pás ve vodě

Čtyřicet dní v Arktidě odolávali cestovatelé Ondřej Kotas z Liberce a jeho německý kolega George Sichelschmidt nástrahám ledového podnebí. Odtud se vrátili před pár dny. Okusili chlad ledové vody, teploty až minus pětačtyřicet stupňů i sněhovou bouři. Svůj cíl si ale splnili. Prošli místy, která dobyly první polární výpravy na světě.
Česko-německá Expedice Thule 2011 vyrazila na cestu 18. února. Po svých. Jen se sáněmi naloženými potřebnou výbavou a jídlem. „Na cestu jsme vyšli den potom, co obyvatelé nejsevernějšího městečka na světě Qaanaaqu slavili po čtyřech měsících polární tmy návrat slunce. Vyšli jsme po zamrzlé hladině moře, při teplotě třiadvacet stupnů pod nulou,“ vypráví jeden z cestovatelů Ondřej Kotas.
Led byl zpočátku téměř rovný, bylo bezvětří a teploty klesaly maximálně k minus třicítce. „První dny jsme si zvykali hlavně na denní rutinu putování. Hodinu jsme šli, pak si krátce odpočinuli. Osm až devět hodin denně,“ popisuje Kotas. Celou dobu ale cestovatelé zůstávali neustále ve střehu.
„Mozek se totiž zaměstnává představami o tenkém ledu, probírá možnost co dělat, kdyby se někdo z nás propadl do vody nebo narazil na ledního medvěda. Během prvních nocí nás taky děsily představy o stanu, který se propadá ledem,“ vysvětluje čtyřicetiletý Kotas.

Ledová koupel

První nepříjemnost potkala expedici už čtvrtý den. Ondřej si rozbil špičku pravé lyže, ale rychle si dokázal poradit a závadu opravil. „Ovšem led byl čím dál méně stabilní, objevovala se nezamrzlá místa volné vody. Často jsme je museli obcházet a hledat jinou cestu,“ líčí Kotas. Zpomalilo je to, a tak šli i za šera, kdy cítili pod nohama pohupující se led. Přestože se zdál pevný, postupovali pomalu.
„Při jednom přechodu takového ledu, kdy jsme se rozhodli nejprve přejít my a pak přetáhnout saně, se naplnila naše největší černá můra. Stačily tři kroky a led pode mnou popraskal a já sklouzl do vody,“ popisuje cestovatel.
V tu chvíli byl po pás v ledovém moři. Pomocí hůlky i lana se vyškrábal na led, ale kra pod jeho vahou praskla a on opět sjel do vody.
„To už bylo vážné. Hned jsem se s pomocí George vyškrábal na pevný povrch, museli jsme postavit stan a já svléknout mokré věci. Při minus pětatřiceti na člověku hned všechno zamrzá,“ líčí Kotas.
Stejně nebezpečná cesta následovala i v dalších dnech. Nakonec už bylo stabilního ledu tak málo, že musel tým uhnout směrem do vnitrozemí a obejít nejhorší místa přes ledovce.

Grónské pobřeží

„Tam začala asi nejnáročnější část výpravy. Saně, které na začátku vážily kolem 130 kilo, se dají přes ledovce táhnout jen s největším vypětím sil, a tak jsme přímou čarou ušli jen asi osm kilometrů,“ objasňuje Kotas. Dokonce viděli Ellesmerův ostrov, jejich cíl. Ale už tehdy věděli, že ho za takových podmínek nedosáhnou.
Rozhodli se túru zkrátit a soustředit své kroky po zajímavých místech grónského pobřeží.
„Po ledovci jsme obešli kap Alexander, místo, kam až v roce 1852 zmapoval grónské pobřeží Edward Inglefield. Sestoupil jsme do zátoky Foulke Fjord, kde do padesátých let existovala malá osada Etah a dnes jsou tam jen její mizivé pozůstatky,“ popisuje některá dosažená místa Kotas. Po pár dnech přišli i na místo někdejší osady Annoatok, odkud v roce 1908 vyrazil na svou cestu k pólu Frederick Cook.
Cestovatelé svou polohu určovali pouze použitím sextantu, magnetického kompasu a ručně natahovaného chronometru.
„Teplota začala klesat až k pětačtyřiceti pod nulou. Krajina kolem nás už byla dny ponurá, neměnná. Jen led, občas holá skaliska,“ přibližuje Kotas. Potom přišly problémy s vařičem a trvalo hodně dlouho, než plamínek rozpustil sníh. Do konce výpravy tak cestovatelé přišli o teplou vodu i teplé jídlo.
„Šlo o čas. Doufali jsme, že co nejrychleji překonáme ledovec,“ vysvětlil Kotas. Navíc je zastavila sněhová bouře a uvěznila ve stanu, kde museli nějaký čas přečkat. Zbývaly poslední dva dny do cíle: scházení po zatím nejzrádnějším ledovcovém splazu plném trhlin a divoce rozeklaných partií.
Konečně dorazili ke korytu malé ledovcové řeky. Příští den dvojici vyzvedli domorodí lovci se psím spřežením a po čtyřiceti dnech oba opět přijeli do osady Qaanaaq, kde jejich expedice skončila.