Městu se vyhýbají, zamilovali si život v horách

Hory jsou krásné, ale výlet do nich mnohým stačí. Drtivá většina lidí se po túře unaveně svalí do auta a odjede zpět do Frýdku-Místku nebo Ostravy. Do pohodlí města. Jsou ale takoví, kteří to dělají přesně naopak. Beskydy si zamilovali a našli si práci v horách. Vědí, že tu nikdy nezbohatnou a žádná kariéra je nečeká. Přesto by do města nešli.
Dana Petriková je usměvavá ředitelka malotřídky na Starých Hamrech. Pochází z Frýdlantu nad Ostravicí a školu vede už tři roky. Před kariérou dala přednost dědině s pětistovkou obyvatel. Když nastoupila, začala shánět pro školu peníze i tím, že pořádala plesy pro celou vesnici a sama na nich dělala barmanku. „Tam se mi někdy podařilo někoho přesvědčit, aby dal škole sponzorský dar,“ směje se Petriková. Do školy na Starých Hamrech chodí jen patnáct dětí. „Některé bydlí s rodiči až na samotách. Měli jsme tady například holčičku, která musela každý den pěšky čtyři kilometry na autobus,“ říká ředitelka. Ve dvou třídách má šest prvňáků, čtyři druháky, čtyři třeťáky a jednoho čtvrťáka. „Chvíli probírám učivo s prvňáky, pak s druháky. Výhodou je, že ji mladší slyší učivo, které je čeká už za rok někdy si ho zapamatují. Protože je ve třídě sedm dětí, mám na každého víc času a taky se každý z nich dostane častěji před tabuli,“ říká Petriková. Kromě ní uči na škole ještě jedna učitelka. Jenže ministerské tabulky se dvěma kantorkami na patnáct dětí nepočitají, a tak na jednu sílu doplácí obec. „Šéfovat škole a ještě učit, to už je moc i při patnácti dětech,“ míní energická ředitelka, ale dodává, že by místo neměnila.„Takové vztahy, jaké tu mají mezi sebou naše děti, byste ve městě nenašli,“ dodává Petriková.

Horal z Ostravy

Devětatřicetiletý Tomáš Moskala už třináct let provozuje rekreační chatu Skalka pod Smrkem. Pochází z Ostravy a ještě před tím, než se proměnil v beskydského usedlíka, studoval v Brně obor elektronické součástky a systémy. Ze studií však doslova utekl pod druhý nejvyšší vrchol Beskyd. „Došlo mi, že dělám pitomost, když studuju něco, čím se nechci živit,“ vypráví Moskala. Jeho uspořených padesát tisíc nebylo žádné terno, a tak si půjčoval, kde to šlo. „Banky mi nechtěly dát, tak jsem šel k lichvářům. Musel jsem přestavět kuchyň, postavit novou kotelnu, zavést elektřinu. První rok jsem zažíval chvíle, kdy jsem si říkal, že uteču,“ říká provozní, který žije na Skalce i se svou přítelkyní a dvouletým synem. Okolo chaty pobíhají dva psi a asi čtyři kočky. „Přítelkyně je z polské Czierwionky. To je město, kde vládne industrial a v okolí jsou snad nejvyšší haldy, co jsem kdy viděl. Jako malá prý toužila se odstěhovat. Na všech obrázcích, co namalovala, se objevovaly hory. Odchodem do Beskyd jsem vlastně splnil sen sobě i jí,“ vypráví Moskala. A nevadí mu ani to, že v zimě kvůli sněhu nosí do kopce nákup pro čtyřicet hostů. Do Ostravy prý nejezdí skoro vůbec. „Když nemusím, do centra ani nevjedu. Vyřizuju tam jen nejnutnější nákupy,“ uzavírá provozní.

Sluneční lázeň

Podobně jako Tomáš Moskala našel svůj smysl života v horách Kamil Lysek, který provozuje chatu Kamenitý v Horní Lomné. Dříve pracoval v jedné třinecké hospodě. „Jenže mě to nebavilo. Každý den vidíte stejné štamgasty. Ale sem chodí turisti. Každý den jiní. Navíc to nebývají žádní pitomci, protože ti po horách nechodí,“ prohlašuje Lysek a pyšně přitom obsluhuje za barem. S nepříjemnými hosty se prý setkává minimálně. A když náhodou na nějakého narazí, má vlastní taktiku. „Nechci po něm peníze za útratu. Řeknu mu, že mi nic nemusí dávat, ale že jsme se viděli naposled. Docela dobře to zabírá,“ usmívá se Lysek. Na stres na Kamenitém nemá na čas. Celý rok je na čerstvém vzduchu a všude okolo se pasou ovce. „Víte, co je tu nejhezčí? Když ráno vyjde slunko a zalije jižní stráň. Říkáme tomu sluneční lázeň,“ vysvětluje Lysek. Do města už ho to neláká. Naopak. Definitivně se tu ujistil v tom, že je duší horal.