Měli jsme IQ 151
Jsem na tuto situaci generačního technologického střetu už dávno připraven. A hodlám svého potomka ohromit vyprávěním o jedné horké novince výpočetní techniky mého mládí.
Byl to legendární školní počítač IQ 151 z 80. let (32kB, 10kg), který se proslavil svou neuvěřitelnou rychlostí, se kterou byl schopen v tuhé zimě vytopit celou místnost. (Většinou stačilo nechat ho dvakrát za sebou vynásobit tři čísla.) Naopak v létě jsme díky němu z kroužku výpočetní techniky chodili podstatně zpocenější než z hodin tělocviku. „Počítače jsou budoucnost,“ říkal nám tehdy náš mírně přihřátý vedoucí kroužku, když otvíral všechna okna v místnosti, aby se nám IQéčko nezavařilo.
K budoucnosti jsme tehdy nezadržitelně mířili mílovými kroky robota Karla, kterého jsme se ve stejnojmenném programovacím jazyku snažili přimět k tomu, aby se v síti políček konečně pohnul z místa. Každý malý krok, který Karel udělal, znamenal velký skok pro nejbližší trafostanici. A pamatuji si, jak jsem na svou první lásku na základce udělal hluboký dojem tím, když jsem svým prográmkem donutil Karla udělat dva kroky rovně a následně vpravo vbok. Zvlášť, když se pak z počítače zvedl lehký dým a vyletěly pojistky.
Až tohle můj potomek uslyší, určitě se chytne za nos. Už jen proto, aby z toho pětisetgigového piercingu rozeslal všem kamarádům a kamarádkám odkaz na video s názvem „Hodně megahustá vzpomínka mýho fotříka.“
