Máte můj obdiv

Na indiánské stezce, která zahrnovala i nocování pod širákem uprostřed lesa, nás zastihla nečekaná bouřka. Hrstka dětí se nás krčila ve spacácích a snažila se před mokrem uchránit všechno, co jsme nesli s sebou. Oblečení, boty, já třeba chleba, který jsem si nacpala do péřového pytle k sobě. Nebylo to ale nic platné. Voda se dostala všude. Dodnes si pamatuju, jak jsem byla v promáchaném spacáku s rozmočeným chlebem, vlasy přilepené k hlavě a široko daleko nic suchého. Nepříjemný zážitek, který si doufám už nikdy nezopakuju. Tehdy jako dítěti mi bylo rozmočených věcí líto, teď už dávno vím, že to byly malichernosti. Když ale sleduju příběhy lidí, které taky potkala voda, ale mnohem, mnohem silnější, nezávidím jim. Naopak mají můj obdiv. Lidé z povodňových oblastí přišli o mnohem víc. Těžko jim to někdo nahradí, vrátí nebo velkou vodu „odežene“. A tak jim můžeme akorát přát, aby se už příroda umoudřila a aby oni všichni zůstali optimisty.