Máme tady klid, říkají pražští Arabové
Restauratér Asad Shabeeb tvrdí, že lidé z Blízkého východu se na první pohled mračí. „Ale ve skutečnosti jsou to moc hodní a citliví lidé,“ říká Shabeeb, který v pražských obchodních centrech už sedm let provozuje síť restaurací Safir.
V metropoli se Palestinec z Nábulusu usadil v roce 1995. Jeho arabskou kuchyni ve formě fast-foodu si Pražané oblíbili. Karbanátky falafel, vinné listy nebo grilované maso. To je Shabeebův svět, který si přivezl s sebou z Blízkého východu.
„Základem je, aby všechno bylo čerstvé. Některé suroviny jako třeba cizrnu máme přímo ze Sýrie nebo Libanonu,“ líčí Shabeeb. Je jedním z několika stovek Arabů, jejichž domovem se stala Praha. Přišli za vzděláním, prací nebo podnikáním.
Polévkoví králové
„Arabové, kteří tu chodili do školy, mají k Čechům blíž. Umí i lépe jazyk,“ míní předseda Libanonského klubu Mahmoud Abou Chahine. Vystudoval techniku v Brně, oženil se a i díky dobré češtině získal práci na ambasádě Saúdské Arábie.
V čele Libanonského klubu, který má zhruba sto členů, stojí tři měsíce. Neřeší se v něm, kdo je křesťan nebo muslim nebo co si myslí o politice na Blízkém východě. Vstoupit do něj mohou dokonce i Češi. „Pořádáme různé kulturní večery. Zveme hudebníky, orientální tanečnice, jíme arabská jídla,“ říká Chahine.
Libanonci jsou podle něj velmi soutěživí. Nedávno připravili turnaj v orientální deskové hře backgammon. Hlásí se do sportovních a kulinářských klání.
„Český senát pořádá každý rok fotbalový turnaj pro menšiny. Tam jsme se ale zatím moc dobře neumístili. Zato loni na podzim jsme už počtvrté uspěli s naší čočkovou polévkou v soutěži o polévkového krále,“ podotýká s úsměvem Chahine.
Klidné město
Pro Araby z rušného a politicky bouřlivého Blízkého východu je Praha příjemně klidným místem pro život, kde vládne pořádek a platí zákony. „Jsou ochotní přizpůsobit se. Uvědomují si, že tu musejí žít více evropsky,“ říká Monika Delawská, která pracuje jako projektová manažerka v jazykové škole Arabesque.
Ředitelka školy Chima Youssefová pochází ze syrského Damašku. Češi se učí arabsky, lidé z Blízkého východu zase česky. Mladá Syřanka se učí také. Rozumět okolnímu světu.
„Poznávám ho třeba, když jdu pro syna do školky. Povídám si s ostatními rodiči, co děti dělaly,“ říká Youssefová. V Česku žije osm let. Oproti rušnému Damašku je Praha o hodně klidnější. Stejně tak i lidé.
„Češi jsou na rozdíl od nás trochu uzavřenější. My máme menší strach poznávat nové lidi,“ míní Chima Youssefová.
Jemen v písních
Otevřenost a srdečnost Blízkého východu chybí v Praze i temperamentní jemenské zpěvačce Ashwaq Abdullah Kulaibové. „Město je krásné, fascinuje mě každý den. Ale třeba rodinná komunita tady nedrží tolik pohromadě jako v Jemenu. Tam člověku vždy pomůže, nenechá ho padnout,“ vysvětluje Kulaibová.
Vystudovaná novinářka myslí na Jemen často. „Jako holčička jsem tam chodila po ulici a na jednu melodii zpívala různé texty,“ říká Kulaibová.
V Praze se ke zpívání vrátila. Je tváří skupiny Al-Yaman, která mísí motivy taneční a tradiční arabské hudby. „Když jdu k mikrofonu jsem často unavená a naštvaná. Ale na pódiu ze mě všechno spadne. Zpívám o tom, co jsem prožila, o vztazích a touhách,“ vypráví zpěvačka Kulaibová.
Zájezdová osvěta
Lidi z Blízkého východu trápí, že česká média jejich svět často ukazují ve spojení s radikálním pojetím islámu a terorismem. Bývalý syrský novinář Hassan El Hassan se s tím vypořádal po svém.
„Znalost Orientu je u Čechů slabá a zkreslená. Proto jsme s manželkou v roce 1991 založili cestovní kancelář, která jim umožní poznat, jak vypadá skutečný život na Blízkém východě a v jiných oblastech Orientu,“ vysvětluje Hassan.
Palmyra tour vozí lidi třeba do jeho rodné Sýrie. „Není to pro nás jen byznys. Chceme, aby lidé na vlastní oči viděli, že je to krásná a bezpečná země,“ dodává Hassan.
