Mám rád peníze, Harpagon mi sedí
V noční košili a s čepcem na spaní rozehraje osmašedesátiletý herec Josef Dvořák se svou divadelní společností 20. dubna v ústeckém domě kultury představení Chudák Harpagon. Slavný herec mezi představeními relaxuje u tenisu. I při rozhovoru sledoval utkání Djokovice s Federerem. A nikdy nezapomněl na divadelní začátky v Kladivadle v Ústí nad Labem, kde je v současnosti Činoherní studio.
Těšíte se v Ústí nad Labem na kamarády ze svých divadelních začátků? Naše řady prořídly a kontakty už moc neudržujeme. A je to i moje vina. Na štace jezdím na čas, hodinu před představením. A když dohrajeme, šoféruju zpátky. Už se vidím u kafíčka v obýváku. Ale doufám, že se přijde podívat hokejista Vašek Rys.
Čím se vám Ústí zapsalo do paměti? Měl jsem tu svůj první byt. Tady jsem se osamostatnil, když jsem odešel od rodičů a vážně začal s divadlem. S kolegy jsme bydleli na půdě mateřské školky v Krásném Březně. V noci bylo ticho. A ráno? To byl rachot, to se jinak nedá říct! Ty plačící děti, když je tam nechávaly maminky, a my dospávali představení, to opravdu nezapomenu. A další byt byl na Střekově, v ulici Tolstého 1195. Měl jsem ji ještě deset let v řidičáku, i když jsem se odstěhoval.
Hrajete Harpagona poprvé? S Lakomcem jsme začali už v devadesátém roce v Semaforu. Režíroval ho Evžen Sokolovský. Inscenaci jsme si pak vzali do ranečku na cesty. Je to nejkrásnější hra, jakou znám.
Co máte s Moliérovým Lakomcem společného? Asi obdiv k penězům. Nutně je potřebujete k životu a já cítím jako životní nespravedlnost, že je po mně pořád někdo chce. Úřady, složenky a obchody. Všude mě o ně obírají. Nebylo by špatné mít je někde na hromádce.
To by si přál asi každý člověk. Trošku přeháním. Podstatné je, že Lakomec je mistrovsky napsaný text. Není důležité, jak moc byl Harpagon zamilovaný do peněz. Jde o ty intriky, které kolem něho všichni spřádají, o touhu všech mu od peněz ulevit. A naše současnost s Moliérovým textem opravdu rezonuje, to na lidech poznáte.
Mimochodem, jak si vedete jako tenista? Mě ta hra poslední dobou hrozně baví. To je po divadle moje druhá největší vášeň. Začal jsem hrát pozdě, před jedenácti lety. Ale tak jsem se do toho zakousl, nechal se pobláznit, že jsem si opatřil trenéry. V osmapadesáti i čtyřikrát týdně na trénink!
Určitě potom všechno vyhráváte. Hrajeme čtyřhru, jsme dědci, to už jinak nejde. Jinak hřiště neuběháme. Loni na turnaji ve Vítkovicích jsem měl vynikajícího parťáka. A vyhráli jsme. Jen si to představte, sedm zápasů.
