Maloval dům, aby se zalíbil šlechtě. Ta ho ale strhla

Když se studenti vraceli z nedávno otevřené chlapecké školy domů, neodpustili si zastávku u Trevisanova domu. Míjeli ho denně při cestě do školy a zpět. Každé odpoledne na fasádě jinak nezajímavého třípatrového domu objevovali nové obličeje, postavy v brnění, ženy s naškrobenými límci, roztodivné ornamenty a rodové znaky.

Psal se rok 1900 a Hradec víc než sto let nic podobného nezažil. Celý sloupec věnoval mimořádné události dokonce Ohlas od Nežárky. „Po dlouhé době zase použito výzdoby malířské na průčelí domu p. Trevisanova, právě stavěném. Myšlenku podnikatelovou třeba zajisté upřímně schváliti,“ psal tehdy v týdeníku Josef Novák. Nadšení z nevšední výzdoby vydrželo sotva šedesát let. Podle historika Jana Muka v té době dělníci fasádu zamalovali. V osmdesátých letech neušel dům úplné demolici a místo něj postavili zedníci od základů novou budovu, kde nyní sídlí městský úřad.

Úplné zbourání si přitom nikdo na začátku dvacátého století nedokázal představit. „Jest přáti, aby zamýšlená výzdoba úplně a tak šťastně byla dokončena, by dech času ji nezahladil,“ píše Ohlas od Nežárky.

Důchodce Antonín Vránek si na ten dům ještě vzpomíná. Prý nebyl pro památkáře jinak zajímavý. „I tak si myslím, že stálo za to obrázky obnovit. Pořád by vypadal líp než ten socialistický rádoby moderní barák. I vevnitř není zrovna moc prakticky vyřešený,“ krčí nad rozhodnutím tehdejších úředníků rameny.

Dům slavil úspěch na pohledech

„Aby si zajistil na černínském zámku v Jemčině práci, dal dekoratér Trevisan roku 1900 pomalovat celý svůj dům postavami hradeckých feudálů a jejich znaky,“ píše o něm Jan Muk.

Jestli se mu to ale opravdu podařilo a jak se vynalézavý majitel stavení jmenoval celým jménem, už žádná kronika ani noviny neříkají. Jisté je ovšem to, že na jeho nápadu vydělali místní nakladatelé. Pohlednice s jeho domem prodávali v různých variantách. Oblíbené byly od vydavatele Hanka i ty s květinovým rámem z vydavatelství Zvěřina.

Alois Landfras ve své tiskárně udělal dokonce pohlednici s úplným detailem fasády. Jsou na ní vidět někteří členové rodiny pánů z Hradce, Slavatů a hlavně v té době na panství vládnoucích Černínů.
Stejně jako ty s Trevisanovým domem kupovali lidé také lístky s fotografií nebo malbou Vajgarského mostu. Dobře jen na nich vidět Slavíkova vila. Známý dům ještě známějšího majitele nestojí na břehu Vajgaru od roku 1963. Překážel totiž rozšíření silnice. „O demolici rozhodlo ministerstvo školství a kultury už v roce 1958, tedy o pět let dřív než byl dům opravdu zbořený,“ vysvětluje Milan Bureš z oddělení památkové péče.

Empírová stavba byla vpravo hned za mostem v těsné blízkosti kamenného kříže. Jednopatrovou budovu dnes už nic nepřipomíná a místo ní jsou na nábřeží vysázené stromy a keře, které jen stěží dokáží odrazit hluk a prach z projíždějících aut.

„Víc než vila je zajímavá skutečnost, že dům patřil říšskému poslanci doktoru Janu Slavíkovi a později jeho synu Vladimírovi,“ upozorňuje historik František Fürbach.

Jan Slavík pocházel původně z Nové Včelnice, kde měl jeho otec hospodu a zároveň ve městě starostoval. V Hradci začal Jan chodit ve třinácti letech na gymnázium, a potom v Praze vystudoval práva. Když získal praxi, vrátil se a otevřel advokátní kancelář. Od roku 1890 do 1901 byl zemským poslancem za Jindřichův Hradec a současně jej zastupoval i v říšské radě. „Byl vůbec první, kdo v roce 1893 podal první návrh na zavedení všeobecného hlasovacího práva v Rakousku. To, že to napoprvé neprošlo, je věc druhá,“ říká Fürbach.

Vilu v Hradci si moc neužili, často cestovali

Slavík kromě poslance stačil ještě pracovat jako starosta Sokola. Nebyl to ale pouhý funkcionář. Patřil v Hradci k prvním výkonným cyklistům na vysokém kole. V zahradě, kterou vlastnil na druhém břehu Vajgaru, vybudoval první tenisové hřiště.

Po smrti Jana Slavíka nezůstal dům u Vajgaru prázdný. Bydlel v něm jeho syn Vladimír. Také advokát, který otcovu praxi převzal. Stejně jako on se věnoval politice, a díky tomu i hodně cestoval. Po první světové válce odjel s československou mírovou delegací na konferenci do Paříže. Rok na to byl jmenovaný československým zástupcem v sekretariátu Společnosti národů v Ženevě. Jako vůbec první Čechoslovák.

Pracoval na ministerstvu zahraničí a také jako velvyslanec v Belgii. „Druhou válku přečkal v Londýně a pak se vrátil se ženou do Hradce. Jeho tři děti s rodinami emigrovaly do Anglie,“ doplňuje Fürbach. Jeho syn Vladimír mladší se na chvíli do vlasti vrátil jako voják československých jednotek v Británii. I když v Čechách nikdo z potomků Slavíkovy rodiny nežije trvale, jmenuje se po významných politicích lesík u sídliště Vajgar. Vyrostl totiž na rodinných pozemcích.

Stejný osud jako Slavíkovu vilu stihl i dům generála Františka Schöbla. Připomíná ho jen kamenná studna na okraji Husových sadů naproti 2. základní škole. Patrová budova působila v parku nenápadně, byla obrostlá stromy a před průčelím rostl nízký živý plot.

Dům nechali úředníci zbourat v roce 1976 kvůli špatnému technickému stavu. Lidé si budovu pojmenovali po posledním majiteli generálu československé armády Františku Schöblovi. „Byla v hodně špatném stavu. Zezadu si vybavuji zahradu oplocenou dřevěnými latěmi. Stával tam obrovský smrk. Jako kluci jsme z okna školy házeli na plechovou střechu sklo a kameny. Líbil se nám ten zvuk, jak se tříštilo,“ vzpomíná Robert Dočekal, který v parku bydlí.

Rodilý Hradečan František Schöbl nešel ve šlépějích svého otce, který byl profesorem hradeckého gymnázia, dal se na vojenskou službu. Začátek první světové války zažil na bojištích v Srbsku a později ho nadřízený převelel do Ruska. Tam se stal velitelem čáslavského pluku.

„Vojáci ho milovali. Znenadání se objevoval v zákopech i při největší kanonádě, což jim dodávalo důvěru v další boj. Začali ho přezdívat táta pluku,“ říká amatérský historik Jaroslav Novák. Myslí si, že je Schöbl tak slavný rodák, že by si zasloužil, aby po něm jmenovali v Hradci ulici. „Mluvil jsem o tom s radními. Prý zatím žádná beze jména není. Snad jestli se bude stavět na jižním svahu u Hvězdárny,“ krčí rameny Novák.

Pro radní si připravil i pádné argumenty, proč dát generálovi v rodném městě ulici. Připomíná, že při vyhlášení samostatného Československa v Hradci aktivně jednal se zdejší maďarskou posádkou, která 28. října 1918 nekladla odpor. Navíc byl prvním velitelem československého vojska na Slovensku a podařilo se mu zmírnit chaos, který tady ještě v roce 1919 panoval. Ani on si tedy kvůli své práci vily uprostřed zeleně moc neužil.