Lékař, který vrátil obličej znetvořenému muži, má chatu v Beskydech

Když v roce 1992 student Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Bohdan Pomahač poprvé navštívil americký Boston, vůbec netušil, že za necelých dvacet let bude hvězdou tamní kliniky Brigham and Women's Hospital. Do popředí zájmu novin a televizních stanic z celého světa se čtyřicetiletý rodák z Ostravy dostal díky unikátní plastické operaci obličeje. Pomahač vedl 22. března letošního roku tým lékařů, kteří vrátili obličej pětadvacetiletému Texasanovi Dallasu Wiensovi, kterého znetvořil zásah elektrického proudu.
Odvaha pouštět se do neznámých věcí Pomahačovi nikdy nechyběla. Dokázal to hned po studiích lékařské fakulty. Aniž by měl zajištěné místo, vydal se zpátky do Bostonu. „Věděl jen, že se chce podílet na výzkumu,“ řekl lékařův otec Bohdan Pomahač starší. Nějaký čas nemohl mladý český lékař v USA práci najít. Žádal o ni v různých laboratořích, ale neúspěšně. Přijal ho až profesor Eriksson, který absolvoval podobný přesun ze Švédska.
„Imponovalo mu to, že Bohdan je ochoten pracovat i zadarmo jen proto, aby měl možnost poznat špičkovou medicínu,“ doplnil lékařův otec.

Šéfem kliniky za pouhých šest let

Tři roky pracoval Pomahač ve výzkumu. Do bostonské nemocnice Brigham and Women's Hospital nastoupil v roce 1998 jako resident, neboli studující lékař na všeobecné chirurgii. Poté přešel na plastickou chirurgii. V roce 2004 získal místo šéfa kliniky popálenin této nemocnice – jedné z deseti nejprestižnějších ve Spojených státech. Svou první částečnou transplantaci obličeje provedl Pomahač o pět let později. Tehdy s týmem lékařů transplantovali nos, rty a horní patro muži, znetvořenému při dopravní nehodě. Jednalo se teprve o sedmou transplantaci tohoto typu na světě. „O úspěších syna jsme toho moc nevěděli. Až z novin a televize jsme se dozvěděli, že se mu tak daří. Bohdan se nám nikdy nechlubil. Domů přitom jezdí každý rok, ale maximálně na pět až sedm dní, a vše má rozplánováno téměř na minuty,“ dodává jeho otec.

Kontakt se svým rodištěm neztrácí

Dnes slavný chirurg žije v malé vesničce Dover nedaleko Bostonu se svou ženou Hanou a dvěma dětmi – devítiletou Annou a o rok mladším Danem. „S manželkou jsme se poznali v době studií na chmelové brigádě. Když jsem odjel do Spojených států, manželka začala pracovat jako oční lékařka na klinice v Prostějově. Po atestaci z očního lékařství přijela za mnou a pracovala pár let v jedné z bostonských laboratoří,“ popisuje lékař. Po narození dětí zůstala doma. „Pomáhá jim i s učením,“ dodává Pomahač. S oběma dětmi jezdí každoročně do jedné z prostějovských základních škol na zkoušky z češtiny. „Jsme hrdi na to, že jsme Češi, a to, že i naše děti budou mluvit českým jazykem, vidíme jako odkaz a spojení s rodiči a prarodiči,“ vysvětluje lékař.

Úspěchy mají Pomahačovi v rodině

Prarodiče bostonského lékaře Pomahače žili v Ostravě-Hrušově. Dům, v němž rodina bydlela, stál na tehdejší Marxově ulici, dnes ulici Ke Kamenině. „Většina baráků v Hrušově už neexistuje, nebo je v dezolátním stavu, ale ten dům, v němž jsme bydleli, s podivem stojí, a dokonce je krásně opravený,“ konstatuje Pomahač starší, který v Ostravě s manželkou Martou stále bydlí. Stejně jako Pomahačův bratr Roman. I on je lékař – gynekolog. V roce 1968 se prarodiče přestěhovali do družstevního bytu ve Frýdku-Místku. Na město pod Beskydami nezapomíná ani jejich vnuk. „S rodiči jsme bydleli v Ostravě-Porubě, ale za babičkou a dědou jsme jezdívali pravidelně, a to i během studií. Bydleli naproti budově dnešní policie, kousek od restaurace Pod Puklí. Navíc máme v Beskydech chatu, takže Frýdecko-Místecko velmi dobře znám,“ vzpomíná bostonský chirurg. Vzpomínky na Pomahačova dědečka má i osmdesátiletá Alena Grušková z Ostravy. „Velmi dobře si na oba jeho prarodiče pamatuji. Dědeček, taktéž Bohdan, byl doktorem přírodních věd a pracoval v hrušovské chemičce. Byl světově uznávaným odborníkem na výrobu titanové běloby,“ vzpomíná Grušková. Přátelila se hlavně s babičkou Marií. „Když v roce 1991 zemřela, zaměstnanci chemičky jí jeli autobusem na pohřeb, který měla na frýdecko-místeckém hřbitově. Byli to skvělí lidé. I proto mě u srdíčka velmi zahřála zpráva o úspěchu jejich vnuka. Škoda, že se toho nedožili, měli by radost,“ uzavírá Grušková.