Léčba rýmy
Když někoho milujete, je logické, že pro něj chcete jen to nejlepší. Tedy většinou sebe. Jenže co když někoho milujete a on či ona si zjevně to nejlepší pořád nechává na konec? Mám s touto situací pár zkušeností, a tak už vím o několika věcech, které zaručeně nefungují. Jednou z nich je poezie. Kdysi jsem miloval ženu, u které mě velmi trápilo, že nedokáže vidět všechny svoje možnosti. „Musíš jí poslat básničku, to ji dostane!“ dostalo se mi rady v hospodě, kde jsem tehdy hodně přemýšlel. Po pár pivech se vám leccos zdá jako dobrý nápad.
A tak jsem jí zkusil poslat Jak lvové bijem o mříže od Nerudy. Dlouho mi neodpovídala, takže jsem trochu přitvrdil a přihodil k tomu ještě Ostravu od Bezruče. Jenže ani pak nepřišla žádná odpověď. Jen křečovité úsměvy, když jsme se někde náhodou potkali. „Ty vole, musíš jí poslat nějakou vlastní poezii,“ dostal jsem v hospodě další radu, když už jsem ztrácel naději i rovnováhu. Hned po příchodu domů jsem na to sedl. Nazval jsem to Perutě touhy (podle jednoho DVD, co jsem měl tehdy pod postelí). Vím, že to není na Ortenovu cenu, ale aspoň se to rýmuje: Mám tě rád, mám tě rád/ Seš pro mě tak akorát/ Achichách achichách/ Nemusíš mít ze mě stráách/ Po obloze valí obláček modrej/ V posteli su docela dobrej. Dal jsem to do obálky a poslal. Na tohle odepsala záhy. Napsala, že jsem ji teda fakt překvapil. Jakej jsem. Jakej jsem jako idiot. A ještě k tomu přihodila post skriptum, jestli jsem někdy viděl modrej obláček. Od té doby vím, že psát ženám básničky nemá smysl. Protože jim nerozumějí. Vůbec netuší, co je to dobrej metafór. Sakra, Šárko, kdyby ten obláček nebyl modrej, tak bych asi nemohl být v tý posteli dobrej. Kdyby ten obláček byl bílej, tak bych v té posteli mohl být tak maximálně docela milej!
