Lázně se změnily, dnes jsou i oázou relaxace
Už abych zase jela do lázní,“ zvolala s notnou dávkou nadsázky babička. Slýchala jsem to často, zejména když jsme se my, její vnoučata, nejvíce bavili. Honili jsme se kolem stolu nebo jsme se schovávali v jejích skříních. Někdy větu o lázních říkala obzvlášť silně, a dokonce i bez nadsázky.
Pamatuji si na dva takové případy. Jednou, když jsme si chtěli vytvořit zajímavé oblečení z jejího oblíbeného pláště, který jsme nejdříve museli rozstříhat, a pak, když jsme se rozhodli prozkoumat starý gramofon a už se nám ho nepodařilo složit zpátky. Babička jezdila do lázní pravidelně každé jaro a vždy se na pobyt moc těšila. V té době tam ale podle mne musel vládnout velký balneologický dril. Představuji si, že své pacienty máchali v ledové vodě po vzoru Vincenta Priessnitze nebo v jiných lázních museli nemocní povinně vypít hektolitry místní minerálky. Dnes už jsou lázně jiné. Určitý režim samozřejmě návštěvníci musejí dodržovat, ale z pacientů se stali klienti.
Změna na každém kroku. Zachmuřené a rázné sestry vystřídal usměvavý a vstřícný personál. Šedé chodby a pokoje hýří moderností hotelů několika hvězdiček. A jak by ne. V lázeňství jsme bývali vždy několik kroků před světem. Máme štěstí na bohatství kvalitních podzemních pramenů. Zejména pak v oblasti takzvaného Zlatého lázeňského trojúhelníku na západě Čech. Tady dokonce místní tvrdí, že co kopnutí do země, to jiný zdroj léčivé vody.
Balneologické provozy po mírném tápání v devadesátých letech jdou s dobou a hodně se posunuly v poskytovaných službách. Kromě léčení a doléčování nabízejí také relaxaci, pohodu, možnost sportování i zábavy. Babička byla zdravá a jezdila tam hlavně kvůli odpočinku. Kdyby dnes žila a viděla tu bohatou nabídku, jsem si jista, že do lázní by se snažila zajet víckrát než jednou do roka.
