Lajka píše Gagarinovi

12. dubna 1961

Nazdar člověče! Takže jako druhýho vybrali Tebe. No, mohlo to bejt horší. Dneska je Tvůj velkej den a já Ti píšu proto, abych Tě připravila na to, co tam nahoře uvidíš. Byla jsem to přece já, pasažérka Sputniku 2, kdo to viděl poprvé. Chci Ti dát pár rad z vlastní kosmonautický zkušenosti. Počítej s tím, že se z tý nekonečný nádhery úplně orosíš a srdce se Ti divoce rozbuší. Bude to možná trochu způsobený tím, že se ti díky selhání termoregulačního systému začne, tak jako mně, kabina přehřívat. Nikoho to tam nahoře nenechá chladným, někomu, kdo měl na sobě celou dobu kožich, to můžeš věřit. Ale neboj, v Tvým případě to nebude tak horký. Vypadá to, že Tvoje jízdenka na oběžnou dráhu bude, na rozdíl od tý mý, zpáteční.

Vím, že seš marxista a v Boha nevěříš. Ale já Ho tam nahoře viděla, takže vím, že je to pes. Hlavně na lidi. Řekl mi, že pořád neví, co si má myslet o těch lvech, co bijou o mříže a rádi by vzhůru k nebesům, ale nejdřív tam radši katapultujou nejlepšího přítele. I když na druhou stranu musel uznat, že je lepší, když tady aportuje hvězdnej prach nějakej podvraťák, než kdyby historicky první živý tvor ve vesmíru byl komouš.

Vlastně ani nechápu, proč se tam, lidi, tolik hrnete. Vždyť v tom kosmu vlastně dohromady nic není. Co jsem mohla vidět, tak je tam jen tma, ticho a prázdno jako ve starý opuštěný boudě. Když jsem ale na chvíli uviděla uprostřed té vypelichané nudy tu naši supr planetu, napadlo mě jen, že bych to prvenství tady nahoře okamžitě vyměnila za jedinej další den tam dole. Tohle sem tam za tu krátkou chvilku, než explodoval teploměr, pochopila. Vlastně Ti píšu proto, abys tohle mý tajemství, až budeš tam nahoře, řekl celýmu světu. Už to chápeš? Až se Tě zeptají: Tak co, Juriji Alexejeviči, jaký to tam je? Řekni jim pravdu:

Lidi, ve vesmíru chcípnul pes.

Tak pac a pusu. Lajka