Konečná zastávka: zchátralý ráj sprejerů, ale také živá „náves“
„Konečná zastávka. Prosíme, vystupte,“ zazní z reproduktoru a člověk ví, že dál už to nepojede. Sedmička zmapovala situaci na některých konečných stanicích. Bývají i vskutku netypické a mají své kouzlo.
Letní odpoledne, dusno a opuštěná zastávka. Zchátralý přístřešek z doby socialismu je neuvěřitelně dlouhý, skoro jako na nádraží, a neuvěřitelně zchátralý. Všem sprejerským nápisům vévodí jediný: miluju Janu. Jméno Janička je i na každém sloupku. Na jednu ze 36 konečných stanic olomouckých autobusů má za chvíli přijet autobus. Z Moravských železáren je slyšet hukot. Na chodníku se válejí popadaná planá jablka. K zastávce je řetězem přivázaná plastová kadibudka se zámkem na dveřích.
Sem tam přejedou cyklisté, kteří se byli vykoupat na Poděbradech. Nuda by se tady dala krájet. Autobus s číslem dvanáct doveze jedinou cestující, stařenku, která se odšourala bůhvíkam. „Tady je to dobré, mám čas čtvrt hodiny, na hlavním nádraží to jsou jen tři minuty,“ říká řidič Jaroslav Eichler a jde se ven protáhnout. Takový řidičský strečink. Občas prý dělá i sklapovačky. „Jo, v létě je nejhorší to teplo,“ posteskne si s úsměvem. Kdyby se chtěl opláchnout, nemá kde. „Jsou místa, kde není vůbec nic, tady je aspoň toitoika,“ dodává Eichler.
Olomoučtí řidiči jezdí každý den na jiné lince. Po čtyřech dnech mají vždy dva dny volna. Nejdelší přestávce říkají svačina. Bývá půlhodinová a většinou na jedné z hlavních zastávek. Třeba na Fibichově ulici nebo na náměstí Hrdinů, kde mají kompletní zázemí, včetně sprch.
Obojživelná řidička
Na konečné šestnáctky si užívá minuty volna jedna z šesti řidiček dopravního podniku Hana Sklenářová. Není to žádná romantika. Vedle benzinové pumpy větší zděná čekárna i s toaletami pro řidiče. Než vyrazí znovu na trasu, zavře víko motoru. „Je horko, tak mu trochu větrám, je zahřátý,“ vysvětluje Sklenářová.
Mezi řidiči je považována za takzvaného obojživelníka, jezdí totiž s tramvají i s autobusem. Na konečné autobusu má ale o trochu delší pauzu. „U tramvaje to jsou třeba dvě tři minuty. Většinou přijedete se zpožděním a musíte hned dál. A projet celou trasu trvá pětačtyřicet minut. Když už jsem to jednou nemohla vydržet a odskočila si na záchod, lidi po mně hned křičeli, kde jsem, že nevyjíždím včas.
Nechtěli pochopit, že nejsem robot, ale člověk,“ říká Sklenářová. Než vyrazíme, přijíždí na konečnou další autobus. Všichni z něj vystoupí, jen mladá žena nastupuje dovnitř. Políbí řidiče a předá mu balíček, který vypadá jako svačina. Takže romantika i na Tabulovém vrchu.
Dojet až na konečnou zpravidla znamená dojet někam, kde lidově řečeno zdechl pes. To ale neplatí o Nemilanech. Nemilanská konečná je vlastně na místě připomínajícím náves. Autobus se tady otáčí za samoobsluhou a najíždí na „počáteční“ zastávku, aby znovu vyrazil směrem k centru města.
Poslední a první zastávku od sebe odděluje prostranství s lavičkami a akátem. Ten v létě dělá příjemný stín a krásně šustí ve vánku. Nemilany mají pořád svůj vesnický charakter. Voní tady čerstvě posečená tráva, v dálce se ozývá řezání cikrulárky a podle zvuků z okolních dvorků je poznat, že i tady se pořád něco kutí a děje. Přijíždějící autobus se ozve klaksonem. Stojí a troubí. Při vjezdu do jednosměrky má řidič pocit, že mu v cestě brání zaparkované auto. Nakonec projel. Když už z něj vystupují lidé, vyběhne ven na ulici chlapík. „O co ti jde? Vždyť tady máš místo,“ křičí na řidiče.
Řidič Jaromír Coufal ale kroutí hlavou. „Někteří řidiči jsou bezohlední, stává se to často,“ zabručí. Běžně sedmnáctku nejezdí, protože má na starosti jen karosy. „Tady se dostanu, jen když zaskakuju,“ vysvětluje. Na rozdíl od předchozích zastávek tady není pro řidiče ani toitoika. „Nezbývá, než vydržet na opačnou konečnou. V nejnutnějším případě bych musel asi do křoví,“ říká Coufal.
Přijet se zpožděním, znamená pro řidiče kratší odpočinek. „Jsem vášnivý kuřák, dal bych si cigaretu, ale už zas musím jet,“ vysvětluje, když mu v kabině zapípá zvláštní přerušovaný signál. Nastartuje, objede obchod a nabírá nové cestující.
