Konec války v Kladně: nejdřív euforie, potom střelba a mrtví

Obrovská radost. Tu v květnu před pětašedesáti lety prožívali obyvatelé Kladna. Válka končila, místo Němců do ulic města vjížděly tanky se sovětskými vojáky.
Tehdy osmnáctiletá Vilemína Němcová společně s kamarádkami naskočily na jedno z aut a jely s vojáky Rudé armády až do Prahy. Jako stovky dalších lidí. „Skončily jsme v místech, kde je teď Zahradní Město. Vůbec jsme nevěděly, kde jsme. Nakonec jsme se vydaly pěšky domů, když jsme potkaly chlapíka, co v Kladně rozvážel uhlí. Byl v Praze autem, a vzal nás zpátky,“ vzpomíná manželka válečného veterána Jiřího Plakoše, který do Prahy přišel přes Buzuluk a Dukelský průsmyk. S ním se ale kladenská rodačka seznámila až o pár měsíců později.
Rodiče měli o dcerku, která byla nejmladší z pěti děvčat, strach. Vždyť v Praze i v okolí Kladna se stále ještě střílelo. „Přijela jsem s bílou halenou celou špinavou od uhelného prachu, takže mne kamarádky varovaly, že to pořádně schytám. Ale naši byli rádi, že jsme se v pořádku vrátily,“ vypráví dnes třiaosmdesátiletá Vilemína Plakošová.

Tabák od Rusů

Podobně prožil příjezd Rudoarmějců i tehdy patnáctiletý Josef Cipra. Také on naskočil k vojákům na auto a vyrazil s nimi do Prahy. „Jenže v Hostivicích se rozneslo, že jsou před námi Němci. Okamžitě jsme museli slézt a jít zpátky do Kladna pěšky,“ vybavuje si první okamžiky osvobození.
Jiří Řeřicha na webových stránkách kladnominule.cz zase vzpomíná, jak jej ruští vojáci obdaro
vali tabákem. „Cestou ze školy jsem viděl, že před hotelem Zíma stojí tank a posádka lidem něco rozdává. Byl to tabák. U nás kouřil jen nevlastní děda,“ popisuje příhodu. Když se podle svých slov prodral k tanku, posádce se malého kluka zželelo.
„Jeden voják slezl dolů a na předpažené ruce mi položil desetikilový balík lisovaných tabákových listů. To by děda kouřil víc než rok. Neviděl jsem přes něj, ale držel jsem a běžel, co to šlo. Domů jsem donesl jako prst tlustý a jako dlaň velký balíček. Ostatní mi vyrvali spoluobčané. Děda byl šťastný a já bulil,“ dodává Řeřicha.
Radostné květnové euforii předcházelo několik vypjatých dnů. Nikdo netušil, zda a jak se Němci budou mstít za prohranou válku a nakolik budou bránit svoje pozice. Přesto převzetí opuštěné budovy gestapa a následně i hlavní pošty v Kladně proběhlo bez potíží.

Vlajky na dolech i hutích

„Když se večer 4. května rozšířila zpráva, že je snad u nás konec války, vydal jsem rozkaz na okamžité uzavření a obsazení vrátnic spolehlivými zaměstnanci. Němci a jejich přisluhovači byli odzbrojeni a zajištěni. Byly vyvěšeny předem ušité československé vlajky,“ uvádí bývalý revoluční vojenský velitel v železárnách František Sajner ve sbírce písemností, v níž jsou zachyceny vzpomínky pamětníků. Ty v letech 1945 až 1963 shromáždili pracovníci Muzea průmyslového Kladenska, nyní Sládečkova vlastivědného muzea.
Druhý den se podle Sajnera před vrátnici rozestavil oddíl německých pancéřovaných vozů, jehož posádka se dožadovala vpuštění do závodu. „Chtěli strhnout vlajku. Major, který jel kolem, je poslal zpět,“ konstatuje pamětník. V Poldině huti se přitom ve stejný čas střílelo. I tady sice zaměstnanci převzali závod, do šarvátky se zapojili členové Hitlerjugend, kteří odmítli opustit učňovskou školu. Do bojů zasáhla skupinka partyzánů s hajným Šnéblem, který dva Němce zastřelil.
Mrtvých bylo na obou stranách víc, jejich přesný počet ale nikde uveden není. V Rozdělově zemřeli při přestřelce tři Češi a jeden německý voják, nejméně pět českých obětí si vyžádal střet s jednotkou SA-Feldherrnhalle u Buštěhradu.

Boj o moc

V Kladně se v prvních květnových dnech 1945 nebojovalo jen s Němci, ale i o moc. Jinak si nelze vysvětlit nevraživost mezi vojenským revolučním velitelem Kladna Gustavem Kuglerem a vojenským velitelem oblasti, brigádním generálem Júliusem Fišerou. Přeli se především o to, jak vyjednávat s velitelem německé posádky v Kladně o kapitulaci.
„Generál Fišera mi vytkl, z jakého titulu jsme jednali s majorem Braunem, a když jsem mu řekl, že z funkce vojenského revolučního velitele Kladna určeného Nejvyšší radou vojáků a pracujícího lidu (NRVPL), tož mne striktně vojensky upozornil, že NRVPL nevelí, že velí Alex a tomu, že podléhá on, a já tedy, aby mi bylo jasné, že podléhám jemu,“ stěžuje si ve sbírce písemností Kugler.
Velitel německé posádky v Kladně nakonec kapituloval 8. května a vzdal se do rukou Američanů v Plzni.