Kolíňáky pozná Fuchsová podle chůze

Radost je příjemná emoce, vznikající v reakci na úspěch či zisk. Tak slovo „radost“ definuje internetová encyklopedie wikipedia.org. V novém seriálu týdeníku Sedmička se sedm osobností pokusí o svou definici svých sedmi radostí. Začne s tím Irena Fuchsová, čerstvě šedesátiletá kolínská spisovatelka, která žije svou prací, miluje„své“ město a relaxovat jezdí na chalupu u Kopidlna.

Když se řekne Fuchsoviny

Tak se jmenuje moje poslední kniha. V ní shrnuji všechny své radosti. Píši o rodině, o lásce k divadlu… Říkám, že se jedná o knihu mile zakletou. Když vyšla, otevřela jsem ji, a asi tři hodiny si v ní četla.

Psaní knih

Už od svých pěti šesti let jsem si přála napsat knihu. Tenhle sen se mi splnil už šestadvacetkrát. A radost mi přinášejí i moje webové stránky, jejichž prostřednictvím komunikuji se čtenáři. Zhruba před pěti lety mi je udělal Kolíňák Tomáš Adámek a spolupráce s ním je úžasná, jsme na sebe vzácně napojení.

Nápověda v „Činoheráku“

V divadle pracuju od roku 1968, v Činoherním klubu působím posledních patnáct let. Je to moje nebe, tak hezky si mě chovají. Jsem jedna nápověda - „a výborná“, to o mně říkají druzí. A já to vím, vždyť tuhle práci, na kterou nejsou žádné školy, vykonávám přes čtyřicet let a dělám ji s láskou. Za tu dobu jsem potkala spoustu skvělých herců a zjistila, že čím větší je někdo hvězda, tím bývá skromnější. O Činoherním klubu tvrdím, že jde o nejlepší divadlo ve střední Evropě.

Práce v divadle

V osmnácti jsem tam přišla a odešla ve třiačtyřiceti. V kolínském divadle měla premiéru moje první hra Perníková chaloupka č.p. 049, a to v září 1989. Už tehdy tam byly politické narážky, takové rýpání do medvěda. Hrála se rok a byla vždy vyprodaná.

Pobyt v pracovně

Mám ji u chrámu svatého Bartoloměje, v domě svých vzdálených příbuzných, kam jsem jako dítě chodila za tetou. Je to můj azyl. Když nejedu na zkoušku do Prahy, přijdu v devět, dám si budík na šestnáctou hodinu a pracuju. Takhle jsem za čtrnáct dní napsala román.

Mapování města

Ve městě jsem se narodila a celý život tady bydlím. Kolín je maloměsto, kde se ví o všech všechno. Pamatuju si, jak mi v padesátých letech moje maminka a babička vyprávěly nejrůznější historky skoro o každém. Tenkrát byl Kolín jako rybník, který nikam neodtéká, všechno zůstávalo v něm. Dodnes poznám citem lidi, kteří nepatří do Kolína, kteří třeba jen procházejí. Prostě jdou jinak než Kolíňáci…

Chalupaření

U Kopidlna na Jičínsku, v Českém ráji. Je to takový malý stateček se zahrádkou, s obrovskou loukou, s rybníkem. Se svým jezevčíkem si tam jezdím odpočinout, relaxovat.