Kluci si nás pletli, vzpomínají dvojčata

A tahle pozoruhodná hříčka osudu je provázela i dál. Zatímco Lence se narodily tři dcery, Haně tři synové. Příběh osmatřicetiletých sester je jako z pohádky. „Vážně zvláštní,“ přemítá nad zajímavými momenty v životě dvojčat Hanka Janoušová.
Ona je moje druhé já, říkají jedna o druhé. Dokud chodily na základní školu, trávily spolu veškerý čas. Ve třídě i doma. A spolu potkávaly i kluky. „Svého muže jsem poznala tak, že si mě spletl se sestrou. Líbily se nám podobné typy,“ říká Lenka Klaisnerová.
Podobnou zkušenost se záměnou má i její dvojče Hana Janoušová. „Na základní škole se mnou chodil kluk, který se původně zamiloval do sestry. Jenže se spletl a psaníčko přinesl mně,“ vzpomíná Hana na první dětské lásky.
Ctitelé ze školních lavic skutečně ne vždy věděli, kterou ze sester právě oslovili. Mátla je jak stejná tvář, tak i stejné oblečení. Lišilo se jen v barevných doplňcích. „Maminka šila a vždycky z látky ušila pro nás obě stejné šaty. Ale nevzpomínám si, že by nám to vadilo,“ listuje pamětí Lenka. Ale i když si tenkrát byly podobné jako vejce vejci, záměny partnerů jako ve filmových komediích s dvojčaty jim byly cizí. „Kluky jsme si nikdy nevyměnily,“ kroutí obě hlavou. Hana nicméně říká, že to byla většinou její výřečnější sestra, která u kluků slavila víc úspěchů. „Já zpravidla brala, co na mě zbylo,“ směje se.

Telepatie? Ne

A tak i proto jí později přišlo vhod dojíždět na učiliště. V jiném prostředí byla už jen sama za sebe. Ne, jako jedna ze dvou sester, které si lidé pořád pletou. „Najednou jsem poznávala kluky, kteří Lenku neznali. Když tedy měli zájem, tak to byl zájem o mě,“ vysvětluje.
Konec základní školy dvojčata rozdělil. Lenka zůstala v Karlových Varech, kde vystudovala ekonomickou školu. Hanka dojížděla vlakem na učiliště v Kynšperku nad Ohří. Odloučení bylo pro obě velkou změnou. „Když mi skončila škola, utíkala jsem na nádraží. A tam jsem stepovala a čekala na Hanku,“ směje se Lenka.
Ona i sestra si od rozdílného prostředí sice slibovaly rozvinutí vlastních individualit, přesto se jim po sobě stýskalo. Třeba po stejných reakcích.
„Byly jsme velmi empatické. Stačilo, aby jedna řekla jen pár slov, a druhá už věděla, jak a co má dopovědět,“ vzpomíná Lenka Klaisnerová.
Hana Janoušová však odmítá, že by mezi dvojčaty fungovala telepatie. „Říkala jsem si, že by bylo skvělé, kdybych poznala, až sestra bude rodit. Ale telepatické napojení bylo jen mým snem,“ dodává.
Silné pouto mezi sestrami přetrvalo dodnes, i když už každá žije jiný život. Obě se dnes shodují, že pro dvojčata je lepší, pokud na základní škole chodí do jiné třídy. „Aby mohla mít své přátele a vyrůstat jako samostatné osobnosti,“ říkají.