Když nepomůže ani uzel na kapesníku

Při pohledu na sumy, které lidé dluží svým městům, se mi protáčejí oči.

Jsou to obrovské částky. I tak by určitě na úřadech okamžitě věděli, jak je utratit, kdyby dlužnou částku dostali na ruku. Co by mohli za desítky milionů koupit nebo opravit…

Nezanedbatelnou sumu tvoří dluh za nezaplacený svoz odpadu. Pamatuji si časy, kdy k nám přinesl listonoš složenku. Vždy jednou za půl roku.

Na poštu jsme zašli při první cestě kolem. Od doby, kdy složenky úřad neposílá, platím odpady vždy, když někdo ze sousedů zmíní, že to právě udělal. S uzlem na kapesníku bych si totiž tuhle povinnost těžko spojila. Je to stejné jako s pozvánkami k lékaři na pravidelnou preventivní prohlídku. Znám takové, kteří nebyli u zubaře už roky, protože si je nepozval. Asi budou koukat, až je lékař pošle pryč, protože si neplní svou povinnost. Kamarádčina tchyně dokonce svého zubaře přemlouvala, aby jim domů korespondenční lístek poslal, jinak k němu manžela nedostane.

Lístek přišel a on neváhal k lékaři dojít. Teď prý má klid zase do chvíle, než bude pozvánka ve schránce. Asi pro ni bude snazší psát pozvánky sama a pak je házet do vlastní schránky. Vládní úředníci nedávno řešili, co všechno by dlouhodobě nezaměstnaní mohli dělat v rámci veřejné práce. Tak mě napadá, jestli by jednou za půl roku nemohli roznést do schránek lístek s upozorněním. Nebo vylepit plakáty. Vtipné, s nápadem, který zaujme a přiláká pozornost. Třeba by to pomohlo a dlužná částka by nerostla jak žirafě krk.

A těm, kteří by nezaplatili ani pak, bych jejich popelnici vysypala do postele, jako to udělal s odpadkovým košem Jiří Schmitzer ve filmu Kráska v nesnázích. Ale to by nás ve Štrasburku asi ukamenovali.