Kdo měl módu z Péček, byl in

Komunistické kostely. Tak lidé říkali budovám, kde za socialismu sídlil okresní výbor komunistické strany. Některé stavby ve Strakonicích a Písku slouží i po desítkách let.
Ve Strakonicích vystavěli budovy Okresního výboru komunistické strany Československa, Okresní odborové rady a Socialistického svazu mládeže těsně vedle sebe. Jejich velikost odrážela i jejich důležitost, a tak první jmenovaná byla největší a poslední nejmenší. Kvůli tomu jim lidé začali říkat tři trpaslíci.
Dnes už v nich pohádkové bytosti málokdo hledá, protože přestavbou absolutně změnily výšku i vzhled. Tehdejší systém panelové výstavby nedbal na zateplování zdí, a tak se lidé v kancelářích v zimě třásli chladem a v létě jim bylo horko. „Stěny izolovaly asi jako bunda od Vietnamců. Pravdou je, že před čtyřmi desítkami let nebylo vytápění tak drahé a nebyl důvod šetřit,“ říká architekt Jan Rampich. Po revoluci vystřídali komunistické tajemníky policisté a finanční úředníci. V prostřední budově sídlí okresní správa sociálního zabezpečení a v nejmenší je dům dětí a mládeže.
Další z monstrózních staveb komunismu doplatila na technický pokrok. Telekomunikační budova neboli tékábéčko na Katovické byla stavěná pro místní a meziměstskou telefonní ústřednu. Pracovala tam necelá stovka úředníků, mechaniků, montérů a montážníků.
Podle propočtů byla dostačující pro čtyři tisíce majitelů telefonů. Mít telefon býval přepych, na který lidé čekali i několik let. Tehdy se technické zázemí vešlo do jednoho patra a zdálo se, že analogová ústředna bude fungovat navěky. Nikdo s digitalizací nepočítal. „Dnes jí v celé dvoupatrové budově stačí místnost o velikosti panelákového obýváku,“ říká bývalý mechanik Miloslav Brůha.
V současné době si tékábéčko pronajímá prodejce nábytku, kadeřnice a další podnikatelé. Spousta prostor je prázdných.
To v bývalém píseckém komunistickém kostelu je dnes Policie České republiky. Komunisté byli v této budově od poloviny osmdesátých let. Předtím měli sekretariát na místě dnešního okresního zastupitelstva vedle soudu. Místo revolučních odborářů je dnes pro změnu hotel Biograf a sídlo okresního výboru Národní fronty, který zastřešoval spolky jako svaz žen nebo hasiče, je v soukromých rukou. Socialistickému pokroku, což bývala hlavně sídliště a samoobsluhy, ustupovala pole, zahrádky, ale i památné domy a historické stavby. Třeba Hotel U Zlatého kola, gotické domy, špitálek, který nahradila Zdravotnická škola nebo Rybářskou ulici by dnes už lidé hledali marně. „Písecký hotel U Zlatého kola byla gotická stavba, kterou nahradila budova PPP – prodejna pletařského průmyslu,“ popisuje ředitel Prácheňského muzea Jiří Prášek. Péčka, jak jí lidé říkali, byla vyhlášená pro Písecké i Strakonické. „Dala se tam koupit první móda, která byla jinak k dostání spíš v Tuzexu. Hlavně o Vánocích byl v obchodě pořádný nával. Co bylo z Péček, bylo prostě in,“ vzpomíná Marie Knotová.
V šedesátých letech zmizela z břehu řeky i Rybářská ulice. Na jejím místě kromě kulturního domu za minulého režimu nic nestálo. „Některé domy byly architektonicky zajímavé. Bydlela tam také teta herečky Lídy Baarové. Jezdila do Písku na prázdniny. Dokonce tu snad chodila do školy, do druhé třídy,“ vypráví ředitel muzea. Také na druhé straně Kamenného mostu, kde se dnes rozpínají barevné domy Portyče, stávala dřív ulice s domky. „Moji prarodiče bydleli do osmdesátého roku v Čechově ulici, byl to první dům u starého mostu, mezi nimi byla jen úzká ulička a v přízemí hospoda Na Plechandě. Záchod byl na chodbě i pro hosty hospody a já se tam bála chodit. Bývala to prý nejhorší hospoda v Písku,“ vzpomíná Ivanka Pourová. Mnohokrát postihla rodinu povodeňa měli možnost se odtud odstěhovat.
„Ale děda nechtěl, kvůli rybám. Vždycky oknem vylezl na terasu, sedl si na stoličku a chytal. Jednou bral obrovský sumec a kolemjdoucí voják mu ho pomáhal vytáhnout z vody,“ usmívá se nad vzpomínkou pamětnice. Domy začali bourat v osmdesátých letech.