Kde domov můj? V dětském domově. Snad ne napořád

Bývá to bujará oslava, na které nechybí úsměvy, hudba a často i něco ostřejšího. Osmnáctiny přece jenom slaví člověk jednou za život. Oslava plnoletosti u dětí z olomouckého dětského domova ale bývá o poznání střídmější. V tu chvíli totiž vlastně už nemají v „děcáku“ co dělat. A řeší, co dál.

„Každý den si říkám, co by se mnou bylo. Jednou mě pan ředitel vyhodí a co budu dělat? Nebudu mít dostudováno a slušnou práci bych nedostal. Dítě v rodině má výhodu, má vždycky jistou střechu nad hlavou,“ svěřuje se třeba sedmnáctiletý chlapec, jehož jméno ani fotografii nedovoluje zákon kvůli nízkému věku zveřejnit. Stejně jako u všech ostatních nezletilých obyvatel dětského domova.

Existenční starosti si začínají děti bez rodiny připouštět už na konci základní školy. Ví, že pokud by nešly studovat, musí v osmnácti z dětského domova pryč. Jedna ze čtrnáctiletých dívek si uvědomuje, že kdyby ji jednou něco takového potkalo, musela by k tetě. „K mámě ani babičce bych se nevrátila. Teta je jediná, kdo se mnou mluví,“ říká slečna.

Že to nemají dospívající obyvatelé dětského domova snadné, je jasné i jeho řediteli Daliboru Křepskému. Podle něj jen jedno procento z celé české populace by se umělo o sebe v osmnácti plně postarat. Podle něj se dnes skutečné dospívání odehrává až do čtyřiadvaceti let života.

„Než naše děti dosáhnou osmnácti let, uskuteční se vždy takzvaná případová konference. Na tu si mohou děti pozvat i své rodiče. Vždy je tam vychovatel, psycholožka, sociální pracovnice, já, případně kurátor z města. Právě tam se stanoví přesné podmínky, za kterých jsme ochotni nechat u nás mladého člověka i po osmnáctinách,“ vysvětluje Křepský.

Bakaláři i gauneři

Kdo splní přísné podmínky, může si po osmnáctých narozeninách užívat i relativně volnějšího režimu. Do té doby totiž mají děti například vycházky jen do půl osmé večer a často nemají ani šanci poznat, co to je diskotéka. Ani v osmnácti ale nesmějí přijít do domova opilí, pozdě a nesmí mít ani jednu neomluvenou hodinu ve škole. „Jinak dostanou žlutou, pak červenou kartu a jdou,“ popisuje pravidla ředitel.

Za téměř osobní úspěch považuje Křepský i to, že z šestačtyřiceti dětí v domově je nyní sedm na maturitních oborech a tři na vysoké škole. „Troufám si tvrdit, že taková bilance není v žádném dětském domově v republice,“ pyšní se ředitel. Za dvacet let mu prošlo rukama přesně 249 dětí. S některými, dnes již dospělými, dokonce hraje v kapele. „Není ale všechno růžové, jsou mezi nimi i takoví, co se dostanou za hranu zákona. Jsou to lumpové, kteří nikdy nebudou pracovat. S těmi bych nikdy nechtěl udržovat ani korespondenční styk,“ podotýká Křepský.

Na pivo s ředitelem

V dětském domově je možné narazit i na pětadvacetiletého Michala Lýra, který se v ředitelně za svým parťákem z kapely občas zastaví. „Teď si tykáme a chodíme spolu i na pivo,“ říká se smíchem Lýr. Přitom i on byl mezi těmi, které Křepský z domova vyhodil. „Dostal jsem se sem proto, že jsem neměl rád školu a měl hodně absencí. Když mi bylo osmnáct, přestal mi vyhovovat i domovský řád. Po třech měsících jsem dostal červenou kartu,“ přiznává mladík.

Měl štěstí, že se měl z „děcáku“ kam vrátit. K mámě. „U ní byl problém spíše v materiálním zajištění. V domově jsem měl všechno, i kroužky, flétnu, ruštinu. Když jsem odcházel, uronil jsem slzu,“ vypráví Lýr.

Práce, až pak rodina

Třiadvacetiletý Roman Hájek stále žije v dětském domově. Je už bakalář a studuje posledním rokem informatiku na přírodovědecké fakultě. Budoucnosti se nebojí. „Nešel jsem studovat jenom proto, abych mohl zůstat,“ zdůrazňuje Hájek.

Má jasno v tom, jak se svým životem naloží. „Určitě zůstanu v Olomouci. Mám tady spoustu známých a kamarádů a věřím, že práce nebude problém,“ říká student. Jeho přítelkyním podle něj nikdy nevadilo, že je z dětského domova. „Teď je pro mě nejdůležitější studium, práce a pořízení garsonky. Případná rodina může přijít až potom,“ plánuje Hájek.

Čerstvě osmnáctiletá Silva Bílková studuje chemii a má před maturitou. V domově bydlí na pokoji se svou sestrou a ještě jednou dívkou. „Chtěla bych na vysokou, ale ještě jsem se nerozhodla, na kterou,“ zamýšlí se dívka nad budoucností. Zvažuje farmacii, a tak ji osud nejspíš zavede buď na univerzitu do Brna, nebo Hradce Králové, kde jsou fakulty farmacie. Má ale jistotu: kdyby z Olomouce odešla kvůli škole, postel v domově jí po dobu studia zůstane.

Plní si sny

Dětský domov většinou obývají děti, jejichž rodiče selhali. Nemohou, neumí nebo se o ně nechtějí starat. Zpravidla mají velké problémy sami se sebou. Vychovatelé se tak sami snaží vybavit děti pro život co nejlépe. „Mimo jiné jim zajišťujeme brigády. Skoro každý z nich od patnácti občas pracuje.

Je to úklid na stavbě, roznášení letáků, práce v pekárně nebo staví kulisy na koncertech,“ vyjmenovává ředitel Křepský. Co si děti vydělají, je do poslední koruny jejich. „Funguje to u nás jako v rodině. Zpravidla s penězi zpočátku špatně naloží, ale napodruhé, napotřetí už začínají šetřit,“ doplňuje Křepský.

Také díky lásce a péči, kterou zaměstnanci dětského domova předávají dětem kolem sebe, mají dobrou šanci na plnohodnotný život. „Moje máma fetuje a já se bojím, že kdybych něco zkoušela, tak se mě to chytne. Chtěla bych na střední školu a pak na vysokou. Chtěla bych si najít přítele a mít dvě děti,“ sní patnáctiletá dívka.

Za rodinu zatím bere lidi z „děcáku“. „Pro mě je ředitel něco jako táta, i když se mu to snažím nedávat najevo. I vychovatele považuji za svou rodinu,“ svěřuje se dívka. Co ji v dalším životě potká? To záleží z velké míry na ní.