Kde berete mléko?
Jasný řezník, řekla jsem si při pohledu na Karla Krätzera. Připomněl mi řezníka, který jezdíval na zabijačky k mé babičce.
Stejné rysy ve tváři, podobný úsměv a v ruce vocílka se sadou nožů, které vždy nosil při sobě. Krásná vzpomínka na dětství. Škoda, že už zabijačky neděláme. Někdy mám strach z toho, co z „pravého“ venkova zbude třeba pro mé děti nebo vnoučata. Zabijačky, spíš ale ty lidské, budou znát už jen z kin a počítačových her. Babička pro ně bude moderní namalovaná dáma na podpatcích a po liftingu obličeje, žádná žena v sukni, zástěře a šátku, která na dvorku krmí slepice a husy. Na domácí zvířata se s dětmi budu jezdit dívat do zoo a bude mi do pláče, až se mě zeptají, jako v dětství má kamarádka z Prahy, kde se vlastně bere mléko. Jestli prý ho na venkově stáčíme z kohoutků jako oni ve městě vodu.
