K čemu jsou dobré pomníky? Pro holuby!

Při rozhovoru s ředitelem ostravské zoo Petrem Čolasem jsem si připadal, jako bych stál ve vodopádu. Měl toho tolik na srdci, že bylo těžké ho zastavit. Nicméně bylo poznat, že je to člověk na svém místě, který své práci rozumí. A nejen to, on jí žije, což je dnes jev takřka nevídaný.

Na druhou stranu často potkávám lidi, kteří jsou schopni vyjádřit se k čemukoliv, byť dané problematice zbla rozumí. A vůbec jim nevadí, že ze sebe dělají idioty. Zřejmě je jim to jedno. Bohužel většinou tak činí před lidmi, kterých si neváží, jinak by se něčeho takového nedopouštěli. A to ukazuje na jistou stránku jejich osobnosti.

Dalším příjemným rysem, vyplývajícím z rozhovoru s ředitelem Čolasem, byl fakt, že je pro něj v první řadě důležité něco předat, a nikoliv brát svou funkci pouze jako zdroj příjmů. Tedy ve stylu dělám něco pro společnost a za to beru odměnu.

A to se dneska nenosí. Mnozí z nás se často v první chvíli ptají na výši platu a pak až, co za to. Chodí si to do práce odkroutit, aby jim nepřestal téci finanční kohoutek. “e svou práci rádi nemají, je evidentní. Ovšem jejich „nasranost“ se pak projevuje i ve vztahu k okolí. Určitě je znáte, jsou to často lidé velkých hospodských gest, ale žádných činů. Třetím pozitivním faktem, který z rozhovoru s ředitelem zoo vyplynul, byl fakt, že nemá zájem, aby za ním zůstávaly pomníky. A toho si cením taky hodně. Mnozí z nás totiž stále touží zanechat po sobě nějaké memento, aby se na ně nezapomnělo. Nejde jim však o prospěch pro další generace.

Jde jim pouze o pomník vlastního ega. To jsem postavil já. A zda vám to bude sloužit, mne vůbec nezajímá.

A to se týká rovněž potomků. Je to můj syn a je celý po mně. Je to má dcera a je celá po mně. A běda, když nebude.