Jih Francie pólistky láká

Ještě na jaře byla Veronika Bartůňková jedinou českou profesionálkou, která hrála vodní pólo, a v řeckém Pireu se jí dařilo.
Jenže po otcově nečekaném úmrtí se vrátila domů a převzala po něm jako trenérka ženský tým Strakonic i reprezentaci juniorek, se kterými byla na mistrovství Evropy a obsadila deváté místo. Nakonec však doma dlouho nezůstala, vodní pólo ji táhne znovu do světa. „V pětadvaceti jsem stále dost mladá na to, abych tady zůstávala jen kvůli trénování. Ještě chci hrát,“ vysvětluje Veronika Bartůňková, která je od pondělí ve francouzském Nice.

Proč jste vybrala Francii?

Hraje tam Karča Faměrová (pozn.: spoluhráčka ze Strakonic) a mám tam díky tomu určité kontakty. Taky bych chtěla skloubit pólo a práci, což třeba v Řecku nešlo. Ve Francii není liga úplně profesionální a dá se s prací skloubit.

Kolovaly zprávy o tom, že jste měla zůstat doma.

Bylo to tak, že jsem do toho spadla. Ženy jsem místo svého taťky v sezoně dotrénovala a v létě jsem vedla juniorky, protože taky neměly trenéra. Ale v pětadvaceti se mi ještě nechce zůstávat v republice.

Tady není pólo na takové úrovni, jak jste zvyklá, ne?

Není. Třeba i v té Francii, která není úplně profesionální, máte letenky, jídlo, ubytování i další výhody od klubu. Podobné věci tady prostě nejsou. Snad si tam najdu dobrou práci a vyplatí se mi to.

Co byste chtěla dělat?

Ještě nevím. Vystudovala jsem mezinárodní vztahy a klub mi tam práci shání. Nejlépe v turistickém ruchu.

Vodní pólo jste hrála v Americe a v Řecku. Kde to bylo lepší?

Bylo to úplně o něčem jiném. V Americe to byla moje studentská léta. Chodila jsem tam do školy a hrála při tom pólo. V Řecku se mi ale líbilo víc. Jejich kultura je nám přece jen bližší a taky jsem začala hrát vodní pólo na profesionální úrovni. Dál jsem chodila na tréninky a měla jsem za to výplatu.

Jak se takové angažmá shání?

Měla jsem asi hrozně velké štěstí. Když jsem šla do Ameriky, tak mě viděl tehdejší trenér hrát za nároďák a kontaktoval mě sám. Stejně mě kontaktoval manažer prvního řeckého klubu. Vždycky mi dávali nabídky oni.

Máte už také zkušenosti s trénováním. S reprezentací juniorek jste skončila devátá na mistrovství Evropy. Byl to úspěch?

Docela jo, protože jsme měly těžkou skupinu. Byly v ní Chorvatsko, Itálie a Španělsko. Chorvatsko jsme porazily, ale Itálie i Španělsko jsou opravdu špičkové týmy. O postup do osmičky jsme dostaly Řecko a to je také dobré, takže jsme spadly do skupiny o deváté až patnácté místo, ale tam jsme zase všechno vyhrály.

Vám je pětadvacet. Měla jste u hráček respekt?

Musím říct, že jsem byla hodně mile překvapená. Holky poslouchaly, nějak drze neodpovídaly a podobně. Navíc jsem tam byla jako jediná žena mezi trenéry z jiných zemí a ještě takhle mladá.

Odjíždíte na začátku listopadu. Nice už trénuje, nebo se sezona ve Francii teprve rozjíždí?

Už je to všechno rozjeté, ale musela jsem si vyřešit ještě práci. V pátek jsem skončila. Byla jsem tam už dříve na týden s Karčou Faměrovou a jejími rodiči.

Nice v minulé sezoně vyhrálo titul a letos asi nebude chtít nic jiného.

Mají tam nejlepší družstvo ve Francii a titul čekají.

A co od toho čekáte vy?

Chtěla bych ještě postoupit někam daleko v poháru mistrů. Docela vtipné je, že v lednu hrajeme v Nice a přijede tam ve druhém kole poháru mistrů Olympiakos, kde jsem hrála vloni. Těším se na to, i když Olympiakos je hrozně těžký tým.