Jemný písek, nekonečné pláně a já. Příběh z nejtěžšího závodu světa
Nekonečné pouště, dunová pole a solná jezera. Krásy jihoamerické přírody ale osmačtyřicetiletý Ivan Novák z Krupky příliš nevnímal. Musel se soustředit na jeden z nejslavnějších závodů na světě. Letošní ročník rallye Dakar nazvali organizátoři peklem na zemi. Novák si ho ale užil a chce se do něj vrátit.
Jako co-pilot a navigátor pilota Petera Mikuly do cíle nedojel. Vinou techniky jejich červenobílý vůz Toyota LC120 přestal fungovat těsně za polovinou dvoutýdenního maratonu dlouhého více než deset tisíc kilometrů.
Cíl rallye vycházel na den vašich narozenin. Už přebolelo nesplnění snu? Na cílové rampě v Buenos Aires jste mohl slavit dvojnásob.
Už ano. Příští rok se o splnění pokusím znovu, pokud budou peníze. Přebolelo to po třech dnech, když jsme to oplakali i s kamioňákem Alešem Lopraisem. Ten vypadl den po nás na stejnou závadu, poruchu turba v motoru. Nestihl také sebrat way-
pointy (bod daný souřadnicemi v navigaci, je podmínkou jím projet, pozn. red.), které pořadatelé záměrně umísťují do těžkých dunových polí. S autem bez požadovaného výkonu se nedá projet. Body pak chybí a dojde k diskvalifikaci.
Takže i na Dakaru jsou mezi tvrdými chlapy k vidění emoce. Určitě. Když skončíte v tak těžkém závodě, emocím se nevyhnete. Je v tom také velká síla kamarádství celého týmu a kolegů. I když jsem potom v cíli na stupních vítězů viděl prvního Al Attíju, zvláštní pocity se zase ukázaly.
Je účast na rallye Dakar splněným snem? Každý kluk, který se začne motat kolem aut, sní o Dakaru. Pro mě už samotná účast byla úžasná. Je to pro motoristy taková olympiáda a ne nadarmo se Dakaru říká nejtěžší závod na světě. Pohyboval jsem se kolem aut od svých sedmnácti. Kolem rallye, pak na okruzích Peugeot Cup, Octavia Cup, F3000, F3Euroserie a Formule Master. Setkal jsem se několikrát osobně s Hamiltonem, Vettelem, Sutilem nebo Buemim. A teď jsem se opět vrátil do rallye. Rád bych ale ještě dojel Dakar a slušně se umístil.
K terénním autům jste se dostal až před Dakarem? Až na stará kolena. Pohyboval jsem se vždy u rallye aut jako spolujezdec, jako mechanik u okruhových závodů nebo formulí. K rallye jsem se vrátil až nedávno. Domluvil jsem se s dlouholetým jezdeckým kolegou a kamarádem Peterem Mikulou a začaly přípravy na Dakar.
Na Rallye Hedvábná stezka v Rusku, která měřila kolem pěti tisíc kilometrů, jste zajeli parádní sedmnácté místo. Tam jsme dokázali splnit vše, co jsme si řekli. Byl to dobrý a zajímavý nástup do Dakaru, ve kterém potom bohužel nevydržela technika. Byl to i test mechaniků a stmelení celého kolektivu v náročných podmínkách.
Je nejslavnější rallye světa klukovským dobrodružstvím, nebo už tvrdě profesionální práce? Z klukovského dobrodružství se stala profesionalita. Jsou za vámi velké peníze, máte závazky ke sponzorům a nejde k tomu přistupovat jako: tak, teď si odpočineme a potom pojedeme dál. Je za tím velká odpovědnost a příprava.
Na závod jste se připravoval celý rok? Ano, fyzicky i psychicky. Když strávíte každý den s jedním člověkem v uzavřeném prostoru jízdou třeba osmi set kilometrů, je to i o psychice. Fyzická kondice je jasná, je to prostě příprava celková. Od auta přes mechaniky a nás piloty. Každý si potom hrábne na své dno. Když si člověk říká, že už nemůže, tak opravdu ještě může. V myšlenkách je cílová rampa, která vás vždy zvedne a nabudí do dalšího boje.
Jak vypadá běžný den na Dakaru? Mechanici spí několik dní za sebou pouze chvilku přes den, kdy jedeme. Po návratu z etapy následuje příprava road booku (plán etapy, pozn. red.) na další den. Ten dostanete až v cíli předchozí etapy. Důležitá je i očista od neuvěřitelně jemňoučkého písku, který je všude. Následuje domluva s týmem a maximálně čtyři nebo pět hodin spánku.
Krajina, terén, počasí, vše je v Jižní Americe úplně jiné než u nás. Kde jste bral informace? Na Dakaru jsem se nikdy nebyl ani podívat, takže jsem zprávy sháněl různě od kamarádů. Hodně od Aleše Lopraise a od lidí kolem něj, od kamaráda a spoluzávodníka Pepíka Kakrdy z Jablonce, který jel Dakar šestkrát ještě v Africe. S navigací mi pomáhal hodně kolega co-pilot Jaro Miškolci z týmu Aleše už na závodech v Rusku, protože jsem její systém viděl poprvé. Tento druh navigace se nedá jinde vyzkoušet, jen na závodě Dakar série. Perfektní orientace na nekonečných pouštích, dunových polích a solných jezerech právě rozhoduje o úspěchu.
Jak na vás zapůsobil start rallye? Neskutečná atmosféra. Na startu bylo půl milionu lidí a potom jsme projížděli Buenos Aires, které je několikanásobně větší než Praha. Jelo se městem a dav podél trasy nám mával a jásal další hodinu jízdy. Na dálnici jsou lidé, všude někdo stojí a vítá vás. Bylo to moc hezké. Podle pořadatelů se letos přišlo podívat přes tři miliony diváků v Argentině a milion v Chile.
Nevadí vám, že se Dakar jezdí poslední roky v Jižní Americe? Ne. Kdyby se jel v Africe, uvažoval bych, zda vůbec jet. Poslední ročníky už byly pro posádky hodně nebezpečné. Co se týče trati, tak ta je v Americe obtížnější.
Ani letos se závodu nevyhnula smrt. Nebál jste se? Musí s tím člověk počítat. V rallye u nás i na Dakaru. Může se něco stát. Strach jsem neměl, spíše velký pocit odpovědnosti za návrat domů. Na Dakaru je zvláštní strach. Třeba když stojíte na poušti, padne tma, ale skutečná tma. Nikde nic. Potom si říkám, bude vůbec ráno? Dožiju se ho?
Na fotografiích z Argentiny jsou k vidění většinou nekonečné pláně. Jak na nich dokážete závodit? Občas nejsou na cestě vidět ani žádné vyjeté stopy. Musíte pořád vědět, kde jste. Ovládat navigaci a věřit jí. Někdy se taky jede v partě. Potkáte třeba na poušti auto, které jede jinam. Někdo teda jede špatně, kdo ale? Musíte si věřit.
Uvědomil jste si něco v této pusté krajině? Hodně věcí. Jeli jsme i v Chile, kde byli ti zavalení horníci. Viděli jsme se s nimi v bivaku. My tady v Evropě si pořád na něco stěžujeme. Přitom jsme o několik tisíc procent někde jinde než ti lidé tam. Oni jsou ale pořád veselí a usměvaví. Uvědomil jsem si, že není jenom práce, peníze a starosti, ale také otevřené srdce, vztah k lidem, dobrosrdečnost a radost z každého dne. To kamarádství si tam uvědomíte. Třeba vám zastaví závodník na motorce, má na tričku vlajku Číny a zeptá se, jestli nechcete pomoc. Sám se přitom sotva drží na motorce vyčerpáním.
Technika v autě selhala jednu etapu za polovinou soutěže. Převažuje i přesto kladné hodnocení závodu? Byla to velká zkušenost do budoucna. Zůstali jsme stát za nejtěžší částí soutěže. Už na konci pouště Atacama, což je nejsušší místo na světě. Víme klady i nedostatky auta. Možná ho pro příští ročník úplně vyměníme.
Jaké auto dojede Dakar? Mělo by být co nejjednodušší, ale funkční. Co nejméně elektroniky. Naše auto mělo výkon 250 koní, přitom špičkové týmy mají 400 koní a více, což je obrovský rozdíl. Na poušti jim potom nestačíme. Prvních třicet aut na Dakaru jsou profesionálové, kteří tím žijí dnes a denně. Mají za sebou tovární zázemí mechaniků, náhradních dílů a doprovodných vozidel. Potom teprve nastupujeme my. Poloamatéři, kteří chodí normálně do práce a mají závodění jako koníček.
Továrním týmům nejde konkurovat? Vůbec. Třeba Volkswagen a Kamaz, kteří jsou na absolutní špičce, mají zázemí, o němž se nám ani nezdá. Auto po etapě úplně rozeberou, vymění díly a jedou dál. My máme rozpočet do pěti milionů a toho se musíme držet. Máme tři sady tlumičů, oni patnáct, na každý den jednu. Máme tři mechaniky na auto, oni šest, plus kamiony plné dalšího zázemí. Volkswagen spojuje úspěch s reklamou na svá auta. Kamaz i s politikou a reklamou na ruskou olympiádu v Soči 2014. Na Dakaru dnes rozhodují dovednosti, peníze a zázemí.
Jaké máte plány pro letošní rok? Je jich dost. Nějaké menší závody po Evropě, Silk Way v Rusku, a pokud seženeme peníze, tak v zimě jet další Dakar.
Kde bere Vinland Dakar team sponzory? Je to hodně o obcházení známých a kamarádů. Naše hlavní sponzory vidíte na reklamách na autě a našem webu. Co mě ale potěší, je nezištná pomoc třeba jednoho kamaráda. Přišel, dal mi pět tisíc a řekl, o žádnou reklamu nikde nestojím, ale chci ti pomoct. Víc dát nemůžu. To je to kamarádství, které vám potom vhání do očí slzy po každé dojeté etapě. A když stojím na startu, vždy si na tyto lidi vzpomenu a i nyní jim děkuji.

















