Jaká kniha vás ohromila? Ptali jsme se osobností z Přerova a Hranic
Hodí se pro zkrácení dlouhé chvíle při cestování na dovolenou nebo třeba při slunění. Knihy však často dokážou ovlivnit i čtenářův život. I když třeba ne zrovna tak zásadně jako ve filmu Den poté, kdy teplo z hořících knih umožnilo skupině lidí přežít. Snad každý má nějakou svou oblíbenou. Jak jsou na tom osobnosti z Přerova a Hranic?
Například galeristce a majitelce knihkupectví Patricii Juračkové mluvila v poslední době z duše kniha Karla Hvížďaly Restaurování slov. „Jsou to eseje o stavu české společnosti a české duše. Přesně tak to cítím i já, ale nedovedu to tak vyjádřit,“ oceňuje Juračková.
Knihou jejího dětství jsou výtahy z oper. „Pohádky od Němcové mě děsily, a tak mi rodiče četli převyprávěné příběhy z oper z knihy Zpěvoherní repertoire z roku 1920. Jsou v ní stručné obsahy českých i cizích oper. To byla moje oblíbená knížka a mám ji dodnes,“ říká galeristka.
Ředitele Muzea Komenského v Přerově Radima Himmlera zaujala v poslední době kniha od Trumana Capoteho In Cold Blood, česky přeložená pod titulem Chladnokrevně. „Z odborné literatury pak katalog se sborníkem textů Stanislav Pavlovský z Pavlovic (1579-1598), který vydalo Muzeum umění v Olomouci,“ upřesňuje Himmler. V dětství u něj bodovala hlavně chlapecká dobrodružná literatura. „Četl jsem foglarovky, líbila se mi třeba Chata v Jezerní kotlině. A taky verneovky, u kterých mě zaujal hlavně Tajuplný ostrov. Ještě před tím jsem měl rád i knihy od Arthura Ransoma,“ říká Himmler.
Kastelán hradu Helfštýn Jan Lauro teď na čtení beletrie nemá příliš času. „Pořád se totiž prokousávám odbornými texty. Někdy se však objeví kniha, kterou odborník na slovo vzatý napíše tak brilantně a s úplnou lehkostí, že je potom radost se do ní ponořit. Takovou je podle mě publikace od Zdeňka Kalisty Tvář Baroka. Přestože jde o hluboké úvahy balancující na pomezí dějin umění a filozofie, čte se sama a člověka dokáže naplno vtáhnout. Četl jsem ji asi před rokem a půl, ale od té doby jsem nic poutavějšího v ruce neměl,“ tvrdí Lauro.
Jako chlapec neholdoval dobrodružné literatuře jako ředitel Muzea Komenského. Z knih, které provázely jeho dětství, na plné čáře vítězí Honzíkova cesta. „Těžko říct proč. Asi kvůli křestnímu jménu hlavního hrdiny,“ říká s úsměvem Lauro.
