Jak jsem si vychytal nominaci do týmu veteránů

Hned na začátku se musím k něčemu přiznat: Když se florbal před lety stal jedním z nejpopulárnějších sportů v Česku, moc jsem mu na chuť nepřišel. Na to, že se hraje s hokejkou, mi totiž připadal příliš jemný. Když jsem si ho teď vyzkoušel na vlastní kůži, změnil jsem názor. Florbal jsem si dokonce oblíbil.

Masáž děravým míčkem

Nejdříve jsem požádal zástupce extraligového nováčka FBC Kladno, jestli bych si mohl zachytat proti elitním hráčům. Kdysi jsem chytal ve fotbalové i hokejbalové brance, a tak jsem si říkal, jaké to asi musí být, když brankář jen klečí a má holé ruce.

„Máme sice čtyři gólmany, kteří těsně před extraligou potřebují trénovat, ale tak na dvacet minut byste si tam vlézt mohl. Víc stejně asi nevydržíte,“ souhlasí s mým nápadem mluvčí klubu Petr Šikola.
Začal jsem se tedy připravovat na svůj florbalový debut. Nejdřív teoreticky. Zjistil jsem nejen to, že gólman nesmí chytat mimo vyznačené území, ale také, že mě čeká slušná masáž tvrdým míčkem.

„Připrav se taky na zmar a hlubokou bezmoc, nemáš moc šancí něco sám chytit,“ povzbudil mě kamarád a trenér kladenských hokejových gólmanů Marcel Kučera. Chtěl jsem se s ním ještě vsadit, kolik za dvacet minut můžu dostat gólů, ale sázku jsme nakonec neuzavřeli. „Hodně,“ odmítl mě ponižovat.

Druhý den jsem ve sportovních novinách hledal florbalové výsledky. Patnáct dva. To asi brankář neměl svůj den. Tady hráli tři tři, to už je lepší. Víc než osm golů za třetinu nepustím, nastavil jsem si laťku.

„Hele uvědomuješ si, že se v tý bráně klečí?“ zeptala se mě šestnáctiletá dcera. Vzpomněla si, jak se mohla potrhat smíchy, když jsem v lese nevstal po čistění hub. „V zápalu hry na bolest zapomeneš, dcerunko,“ odvětil jsem sebevědomě. Doma jsem si tajně házel tenisákem o zeď.

Nastal den „D“. Do nafukovačky, kde FBC trénuje, jsem dorazil perfektně připravený. Aspoň jsem si to o sobě myslel. V šatně už mě čeká gólman Jan Buk. „Tady máš kalhoty, vestu, dres. To je dobře, že sis vzal helmu, tu jsem nesehnal,“ povídá, zatímco mi pomáhá do kalhot.

Ze šatny do haly kráčím poslední. „Vítám zástupce tisku. Odehrajeme podle dohody dvacetiminutový zápas a my pak budeme dál normálně trénovat,“ podává mi ruku trenér Tomáš Janeček.
Chycené balony mám rozehrávat do rohů, přesouvat se pomocí ruky a odrážet se ze špiček, opakuji si v duchu instrukce Honzy Buka.

Hned první rána mi šla přímo mezi oči. Mřížka v helmě odklonila míček kamsi do pole. A už je tu další pumelice. Mám ji. Ani to neštíplo.

„Támhle ti stojí, vyčisti mi to, zleva je volnej,“ začínám udílet pokyny. Kluci si za chvíli zvykají. „Nevidím, nevidím,“ řvu zbytečně, něco mi říká, že mám v síti první úlovek. Kdybyste se zeptali, kudy to tam spadlo, musel bych si vymýšlet. Gól dostává i kolega v protější bráně. Pět šest střel vyrážím tělem, něco nohama, rukama.

„Je to dobrý, budeme hrát dalších dvacet minut, co vy na to?“ navrhuje mi trenér.
Hozenou rukavici zvedám. „Sil mám na rozdávání, jdeme na to,“ hecuju sebe i spoluhráče. Hraju soukromý mač. Na kolenou už mám strženou kůži od chráničů, které nesedí a co chvíli putují dolů ke kotníkům. Do konce druhé třetiny dostanu ještě tři góly. Jednou vychytám fintu kapitánovi. „Můj“ mančaft vyhrává sedm ku čtyřem. Spočítal jsem si, že na mě šlo sedmnáct přímých střel.

„Vidím, že myšlenka založit družstvo veteránů byla správná. Počítáme s vámi,“ říká se smíchem mluvčí Šikola.

Chybí fanynky

V šatně panuje rozverná nálada. „Hele, jak to je v Sedmičce?“ ptá se mě kdosi z davu svlečených borců. „Je to dobrý, snad ji čteš, ne?“ říkám. „No my mysleli, jestli bys tam pro nás nenápadně mezi řádky nenaznačil, že by bylo dobrý, kdyby na nás chodily nějaký holky, ony totiž v Kladně teď nějak moc nejsou. Něco jako seznamku přes tu reportáž,“ navrhují jeden přes druhého.

„Radši mi řekněte, jak to budete hrát s těma Pardubicema. Na vítěze se pak v dalších zápasech doma nějaký holky podívat určitě přijdou,“ držím téma u sportu. „Pardubky porazíme i v šesti a třeba i s tebou v bráně, z těch strach nemáme,“ srší kluci sebevědomím.

Loučíme se. „Tak zase v úterý,“ zve mě zdvořile šéf mančaftu Zdeněk Jirák. Klidně přijdu, ale musí mi někdo půjčit nová kolena a přepsat datum narození, říkám si pro sebe.

V pátek ráno lezu z postele natřikrát. Nohy mám oteklé, neskutečně mě bolí záda. Prostředníček pravé ruky je o něco širší než obvykle. Teď je úterý, dopisuju poslední řádky z florbalu a nervózně přitom sleduju hodiny. V sedm totiž začíná trénink…