Ivan Lendl: I když mám americký pas, doma jsem v Ostravě

Ostrava nemá slavnějšího sportovního rodáka, než je tenista Ivan Lendl. Ten sice v roce 1986 emigroval do USA, ale Ostrava ho stále bere za svého. Vítěz osmi grandslamových titulů ve dvouhře před několika dny navštívil po dvanácti letech Ostravu a divákům se představil v duelu proti hvězdám minulosti. V Ostravě způsobil lendlománii a zase odletěl. Slíbil ale, že do jeho další návštěvy rodného města neuběhne dvanáct let.

Kam vedly v Ostravě vaše první kroky? Nejdříve jsem se byl podívat na kurty NH Ostrava, kde jsem s tenisem začínal. Trochu se to tam změnilo, zmizel třeba centrální kurt, ale chápu, že musel ustoupit hale. I tak jsem všechno poznával. Čekali mě tam bývalí spoluhráči i tenisté, kterým jsem sbíral míčky. Bylo to hodně dojemné.

Před tenisovou exhibicí jste navštívil i hokejové utkání mezi Vítkovicemi a Karlovými Vary. Co jste říkal extraligové úrovni? Nevím, moc zápasů v ex-
tralize jsem neviděl. Co mě ale překvapilo, byla ČEZ Aréna. Čekal jsem, že bude dobrá, že ale až takhle, to jsem netušil.

Změnila se Ostrava hodně? Byl jsem mile překvapený. V Ostravě se hodně staví, ale jsou místa, která jsem poznával. Dokonce, když jsme jeli jednou ulicí na kurty, tak jsem si vybavil, že jsem tam někde chodil do školky. A opravdu, ta školka dodnes existuje.
Která místa jste konkrétně nepoznal?
Například kolem haly ve Vítkovicích nebo Porubu. Tu jsem stejně ale nikdy moc dobře neznal. A líbilo se mi, že všude jsou nové cesty. Kdysi se všude jelo hodinu a se dvěma přestupy. A teď to je rychlé.

Vzpomínáte si, kdy jste naposled hrál v Ostravě? Myslím, že to bylo v roce 1980 na mistrovství republiky, ale nevím, jak to dopadlo ani s kým jsem tehdy hrál.
Cítíte se v Ostravě jako doma? Nebo už to tak není?
Všem říkám, že v Ostravě budu vždycky doma. Akorát je divné, že když přijedu do Česka, mám americký pas. Skutečně přemýšlím o tom, že bych měl pasy dva. Český a americký.

Uvažoval jste někdy, že byste dělal i jiný sport než tenis? To ani nešlo. Oba rodiče tenis hráli, takže bylo rozhodnuto. Ale mám rád i jiné sporty, jako hokej, golf a cyklistiku.

Kdy zase přijedete do Ostravy? To teď nevím. Doufám, že to nebude zase trvat dvanáct let. V Ostravě jsem byl týden a strašně se mi tady líbilo. Těším se, až zase přijedu.

S jakými pocity odlétáte z Ostravy? Že jsem tady prožil fantastický týden. Tenis, který jsem tady hrál, byl výborný a speciálně hokej, který jsem navštívil, mě moc potěšil. Doufám, že Vítkovice dosáhnou letos na titul. Teď jsem unavený, ale šťastný.

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste opustil tehdejší Československo? Musel jsem prostě odejít. Kvůli lepším podmínkám na přípravu i proto, že jsem poznal, co to je komunismus. Celý život jsem v něm strávit nechtěl.
Pro mnohé jste byl, nebo stále jste, vzorem úspěšného sportovce. Je důležité mít svůj vzor?
Tak to já nevím. Ale když už má mít člověk vzor, tak nějaký správný. Řeknu příklad. Moje dcera Daniela si před lety pověsila na zeď plakát hokejisty NHL, kterého nebudu jmenovat. Ten člověk měl problémy s alkoholem a drogami. Okamžitě jsem řekl, ať to sundá. Daniela hned začala povídat, že plakát koupila za tři dolary. Řekl jsem jí, že jí dám pět dolarů, ale ať je to dole. Když jsem pak za ní přišel, plakát byl dole, ale zase brečela, že nemá žádný vzor. Tak jsem jí poradil jiného hokejistu a tím byl Ron Francis, který tehdy hrál za Carolinu. Souhlasila a to je dobře. Se vzorem by měli dítěti pomoct i rodiče.
Jak se udržujete v kondici? Před nedávnem jsem se vrátil zase na kurty, takže samozřejmě tenisem. Předtím jsem hrál golf, ale hlavně jsem změnil stravu a vyměnil kolo za kolečkové brusle. Proto mám tak rozbitá kolena. Nebaví mě padat na zápěstí, tak padám na kolena.