Hostinský s Řádem zlaté vařečky

Přijít do hospody U Komárků v Rohově na Opavsku, je jako vstoupit do minulosti. Studna na dvoře, za pultem usmívající se šenkýřka v lidovém kroji. Z jedné ze spousty historických fotografií na stěnách hledí i dědeček František, který jakoby z oka vypadl nynějšímu majiteli Arturovi Komárkovi. „Možná tu ještě stále působí duch mého dědečka. Prostě jsem se rozhodl, že udělám všechno, aby se tu lidé cítili, jako za starých časů,“ vysvětloval Komárek, který je už čtvrtým hostinským rodu. Původní hospodu na návsi Rohova postavil jeho pradědeček Josef Chorý někdy před rokem 1900. Po něm ji zvelebil Chorého zeť František Komárek. Tomu, aby v jeho šlépějích kráčel i syn Artur starší, už zabránili soudruzi tím, že mu ji zabavili. „Já už dědečka nezažil. Komunisté ho po válce poslali na patnáct let do jáchymovských dolů a zemřel dřív, než jsem se narodil. Takže ho znám jen z rodinných fotografií a vyprávění,“ vzpomínal Komárek.
Když hospodu po revoluci znovu získal a opravil, začal přemýšlet, na co nalákat hosty. „Aby jim stálo za to, přijet na vesnici až z města. Pak jsem dostal nápad, že postavím speciální pec,“ vyprávěl Komárek. Zkušeného kamnáře našel až na Slovensku. „Smlouvu jsme uzavřeli podáním ruky. Pak mistr přijel, plánek namaloval přímo na zeď a během tří dnů pec postavil. Dostala jméno Golem. Je to originál, a aby ji nikdo nemohl okopírovat, je chráněný patentem,“ poznamenal Komárek. Tajemství přípravy je v tom, že pečicí část Golema je od ohniště oddělena ocelovou deskou a maso se opéká v uzavřeném prostoru na dubovém dřevu. „Syrové koleno nebo krůtu pouze nasolím, jinak ji ničím neupravuji. Aby maso bylo pěkně měkké, musí se kolena péct pět hodin, krůta až osm hodin. Pak získají to pravé aroma z hořícího dřeva a dýmu,“ popisoval Komárek. Ve stylu třicátých let minulého století je také nábytek. Police s hrnci a kuchyňskými potřebami z kuchyně babiček doplňují staré hodiny a atmosféru dotvářejí vesnické výjevy na stěnách. Jejich autorem je místní malíř a řezbář Stanislav Mika.

Malíř vyráběl i praskliny

„Když byly po rekonstrukci stěny opět krásně bílé a rovné, nechal jsem ho, aby maloval a odjel jsem do práce. Když jsem se vrátil, právě vyrýval do stěn praskliny, aby to vypadalo jako před dvaceti lety. Trochu mě to vzalo, ale pak jsem se uklidnil,“ popisoval Komárek.
Když obsluhuje hosty, opáše se stylovou zástěrou, na hlavu nasadí bílou kuchařskou čepici a připne si řád. „Já mohu nosit jen Řád zlaté vařečky, ale můj šéfkuchař má právo si připínat i Řád Golema, pečeného kolena a pečené krůty,“ prozradil Artur Komárek.
Počátky jeho hostinského podnikání přitom nebyly vůbec jednoduché. Když rodině družstvo Jednota po čtyřiceti letech hospodu vrátilo, bylo zdivo i podlahy úplně vlhké. „Na dvoře byly suché záchody, jako v padesátých letech. Nějakou dobu jsme tak fungovali, ale bylo to s bídou k přežití. Když jsme pak spočítali, na kolik přijde oprava, chvíli jsem uvažoval, že to zabalím. Ale nemohl jsem,“ řekl Komárek.